Máme vlka - recenze

Co to znamená mít Karkulkožrouta a kde a proč ho Harlej má, se sice nedozvíme, přesto patří album Máme vlka k tomu lepšímu, co skupina vyprodukovala.

Problémem zábavově-zábavních seskupení typu Harlej bývá, že občas začnou brát sebe sama příliš vážně. To se bohužel začalo projevovat i u party kolem Kolinse a Rauera. Předcházející desky byly sice melodicky stále velmi vyrovnané, ale textově se čím dál více (hlavně v případě dua Čtyři z punku a pes a University) utápěly v těžko u/pochopitelných lyricko-delirických baladách o ničem.
Máme vlka je po čase opět příklon k původnímu, cirkusáckému zaměření Harleje. Z veršíků nesměle vykukují vtípky a narážky s odkazy na veřejně známé osoby. Textařsky se sice nejedná o žádná veledíla, ale o to tady vůbec nejde. Jako celek je to pozitivní, veselé, prostě oddechovka  jak má být.

Kapitán Morgan z lodě neutíká
Hned vstupní Kapitán Morgan, pohupující na pohodových vlnách celou bárku alkonautů, je ukázkou vzorového harlejáckého songu: výrazná, až vlezlá (jakoby kradená) melodie, jednoduché, zapamatovatelné rýmy, na hospodský rock bohatá aranžmá a všudypřítomný průsak humoru („Dneska velí týhle lodi ten, co tuhle vzpouru zrodil v mozku").
Právě když Harlej s vtipem a nadsázkou přitlačí – a navrch ještě přidá pár popkulturních odkazů, působí nejvýrazněji a nejjistěji – jako v (úžasně pojmenovaném) Masakru zmutovanou makrelou („Masa krev, hora na renči a soupis hrdinů se tenčí, hoděj jim kolem krku smyček"), povedeném výletu do nitra (duše) českého filmového diváka. Ex(kremen)t(rém)ním zástupcem téhle kategorie je „sportovní" čuňárna Kaťafůra, parodie na řadu namakaných olympioniků, kteří celý svůj život v dřině a potu podřídili zisku vytoužené medaile. Škoda, že v roli komentátora nedošlo na citovaného klasika Míru Bosáka; to by byl výsledný efekt naprosto dokonalý.

Huly, huly paní Ejaculy
I když Harlej patří do sorty kapel hrajících pořád – a fanoušci to od nich ani jinak nechtějí – téměř na jedno (stejné) brdo – a Máme vlka není v tomhle směru (opět) žádným zklamáním, přeci jen se tentokráte pokusil o jistou inovaci. Objevuje se v Ejacule von Krankenhaus, která může smyčcovým doprovodem, rapovým zpěvem a silně erotickým textem, občas zacházejícím až do (možná úmyslné) trapnosti („Ulehněte madam na lože ať vám ho tam dám") konzervativního příznivce skupiny i vylekat. Jeden až dva takové experimenty se však na jedné desce snesou, naopak jsou příjemným osvěžením.

Jana a Dana
Druhou, zcela odlišnou harlejáckou tvůrčí kategorií jsou pesimistické cajdáky ze života. Ani ty protentokráte nechybějí, jejich světabol a (těžko srozumitelná) lyrika však nejsou tak černé a častým sarkasmem dávají mnohem více důvodů k úsměvu než dříve. Nejvíce se to povedlo v Možná jednou; když Tomáš Hrbáček zpívá o tom, že prachy dá Daně a ne na daně, tak se člověk baví nevídaně. 

Decentně chlazené, lehounce zbroušené album Máme vlka je možná trošku jiné než jeho předchůdci. Neznamená to však, že je horší. Opak je pravdou, v bohaté diskografii Harleje se řadí mezi ty nejlepší. I když – Víme jak to chodí...