Rock for People 2017 - Den první

V Hradci Králové se uplynulý týden uskutečnil už třiadvacátý ročník populárního multižánrového festivalu Rock for People. Každoročně láká na velmi zvučné aktuální hvězdy i hvězdy let minulých, stejně jako na mnoho neokoukaných nových talentů. Do festivalového parku tradičně mířily stovky nadšenců den předem, aby si dlouhé čekání zkrátily večírkem pro nedočkavé, kdy ještě není otevřený areál v celé své kráse, ale už se můžete bavit na mnoha zajímavých koncertech.

Mezi zmíněnými nadšenci jsem byl i já a první koncert Rock for People 2017 obstarala pražská elektronická ikona Skyline. V podstatně rozšířeném areálu Jacka Danielse před stejnojmennou stagí se tísnily davy fanoušků a energický elektro pop bylo přesně to, co první návštěvníci plní energie potřebovali. Dvacet let existující kapela v čele s MC Jacobem a zpěvačkou Markou Rybin z již nefungujících Gaia Mesiah se představila jako neúnavná parta, která by měla roztančit i toho největšího bručouna. Marka Rybin na sebe strhávala pozornost velice výrazovým tancem a po pódiu létala jako smyslu zbavená, díky čemuž byl zpěvák MC Jacob trochu v jejím stínu. Tedy až do chvíle, kdy začal se svým specifickým rapem plným reggae vlivů. Drum'n'bass v podání Skyline vůbec nezní tuctově, nenudí a je protkaný spoustou překvapivých elementů. Právem se Skyline řadí mezi špičku na české scéně. 

V podobném duchu večer pokračoval ve 24hodinové zóně, kde svůj DJ set odstartoval Dead Sailor, známější jako Matyáš Vorda z kapely Mandrage. I tady byl parket zaplněný do posledního místa a tančilo se na známé hity hvězd letošního festivalu i předešlých ročníků. První večer na festivalu byl plný energie a dobré nálady, nicméně ta opravdu velká sláva měla přijít až zítra, kdy se otevřou brány areálu.

První koncert prvního dne, na který jsem se vypravil, obstarala tuzemská nu-metalová stálice Cocotte Minute. Pražská parta kolem zpěváka Zellera přilákala stovky fanoušků a už od prvních tónů bylo jasné, že se bude jednat o pořádný bordel. Nejenom díky první písni „Bordel" z aktuální desky !Rituál, kmen a srdce a kmen! z roku 2015. Cocotte Minute jsou proslavení extrémně výraznou baskytarou a také díky velmi syrovým kytarám. Nejednou na jejich adresu dorazilo srovnání s Americkou legendou Korn, s nimiž mají velmi podobný zvuk. Zvuk obecně u Cocottů patří mezi to nejlepší, co můžete od české kapely slyšet. Zpěvák Zeller umí pořádně zařvat i zpívat čistě a každá píseň obsahuje výrazné změny tempa. Kromě dalších písní z aktuální desky jako „Tanči", „Srdce" nebo „Nazdar" jsme slyšeli i starší evergreeny kapely. Nemohla chybět pecka „Bastard", „Měl Bych Tě Sejmout" nebo závěrečná korporátní „Kopem". Koncert Cocotte Minute pro mě byl velmi kvalitním otvírákem, vždy je moc rád vidím a myslím, že od nich uslyšíme ještě velké věci.

Ještě mnohem tvrdší lekci jsme dostali na protější Rock for People stage, kterou obsadili Kanaďané Comeback Kid. Hardcorová ikona ze zámoří se na festival vrátila po dlouhých osmi letech a čekala na ně plná louka metaluchtivých fanoušků. Řvoun této skupiny Andrew Neufeld se do toho ihned zkraje pořádně opřel a už v úvodu první skladby se v kotli pořádně zvířil prach. Fanoušci plní energie hltali kanadský hardcore punk plnými doušky a kapela jim to vracela notně energickou show. Comeback Kid propagovali novou, ještě nevydanou desku Outsider, nicméně prim hrála zatím poslední deska Die Knowing a také patrně nejzásadnější album kapely Wake the Dead z toku 2005. Kanadská pětice pořádně oživila parné úterní odpoledne a třešničkou na dortu nemohlo být nic jiného, než kultovní pecka „Wake the Dead". Koncert naštěstí všichni přežili ve zdraví a program festivalu tak mohl pokojně pokračovat dál. Bylo velmi příjemné vidět, že Comeback Kid v žádném případě nedochází dech a opět nechali na pódiu všechno, co mohli.

Po této divočině nás čekala podstatně klidnější muzika. Na vedlejší hlavní KB stagi začínala mladá britská čtveřice The Amazons. Alternativní rockeři fungují od roku 2014, mají na kontě čerstvé debutové album a díky němu se dostali do žebříčku nejatraktivnějších a nejnadějnějších kapel letošního roku například od BBC, MTV nebo NME. Pro takto mladé muzikanty je to obrovská pocta, nicméně možná kontraproduktivní, jelikož od nich budou velká očekávání. Na Rock for People to pro mě byla úplně neznámá kapela, nicméně zněla příjemně svěže a jejich britský indie rock byl plný invencí. Jedná se o velmi nenásilné spojení klidného houpavého indie popu a kytar ostrých jako břitva. Pro ochutnávku si dejte „Junk Food Forever", „Black Magic" nebo „In My Mind". Mladíci v Hradci naplnili očekávání, která do nich vložila věhlasná britská média a jen čas ukáže, zda Arctic Monkeys mají konečně své nástupce nebo kluci ztratí šťávu.

Za doprovodu The Amazons jsem poprvé vyrazil navštívit Motorola Stage do nedalekého hangáru, kde současně hráli blues rock'n'rolloví The Picturebooks. Hangár byl poměrně naplněný, což údajně sami muzikanti nečekali. Dva zarostlí vlasatí motorkáři se značně okleštěným vybavením vyzařovali obrovské charisma a hráli s obrovskou vervou. Zpěvák Fynn Claus Grabke s kytarou a mikrofonem a bubeník Philipp Mirtschink za aparaturou jen s bubny a železným kravským zvonečkem. Činely nejsou potřeba. Toto duo na pódiu řádilo jako smyslu zbaveno a z reproduktorů vycházel neuvěřitelně špinavý rock'n'roll. Chvílemi pánové hráli pohodový blues rock v nižších, až uspávacích tóninách. Vzápětí se Philipp opřel do bubnů, hudba se kompletně změnila v dunivý rock'n'roll a ve vypjatých momentech Fynn řve jako prase na porážce. Kapelu jsem poslouchal před festivalem a nedával jsem jim příliš velké šance, ale naživo měla jejich tvorba úplně jiný náboj a já byl velmi mile překvapen. Jsem moc rád, že jsem se přišel podívat na závěr jejich koncertu a moji odměnou byly povedené pecky „The Rabbit and the Wolf" nebo „Your Kisses Burn Like Fire". Varování: Tyto omalovánky nejsou vhodné pro děti a mladistvé.

Na Rock for People stage se zatím nachystala další relativně mladá britská kapela, která je velmi úspěšná v tamních žebříčcích. Moose Blood vsadili svou kartu na emo-pop punkové melodie a můj přístup k nim byl podobný jako u The Picturebooks. Jejich tvorba nezněla úplně špatně, nicméně mě kapela příliš nezaujala a zněla trochu tuctově. Dvě písně můj názor nezměnily a já se raději připravoval na zlaté hřeby večera.

Koncert jedné z mých absolutně top kapel v line-upu letošního festivalu byl naplánovaný na osmou hodinu na KB Stage. Přemýšlím jakým způsobem rakouský crossover Kontrust charakterizovat, ale nenapadají mě vhodná slova. Snad vám pro lepší představu pomůže náš rozhovor s Kontrust před koncertem. Praštěná šestice muzikantů hrajících v tradičních folklórních kostýmech lederhosen kombinuje metal, rock, reggae i tradiční folkové nástroje. Zpěvák Stefan obstarává tvrdší „štěkavé" vokály, zato zpěvačka Agáta vládne silným čistým hlasem, nicméně hlasivky dokáže zabarvit i do rockových odstínů. Kapela přijela s aktuální deskou Explositive, která je již čtvrtá v pořadí. Pódium se změnilo ve varieté pěti Rakušanů a jedné Polky a chvílemi jste si mohli připadat jako někde na vesnické tancovačce. V žádném případě však nešlo o směšné vystoupení. Směšně kapela vypadá pouze v oficiálních videoklipech, které vřele doporučuji. Kontrust už jsou na scéně šestnáctým rokem a početný dav kontrolovali jako profesionálové včetně nevtíravé konverzace s publikem. Většinou za ně však hovořila jejich hudba. Kromě aktuálních skladeb jako „Just Propaganda" nebo „Dance" jsme mohli slyšet energické „On The Run", „The Butterfly Defect", „Hey DJ!" nebo maňáskovou „Sock'n'doll". Usměvavá Agáta si získala celý dav téměř okamžitě a oba vokálisté bavili publikum svými vtípky. Předně ale zvládli svoje role zpěváků a frontmanů skvěle, jelikož se celý koncert nezastavili a bylo je vidět všude. Zahanbit se nenechali ani ostatní v kapele, zejména kytarista Mike, který působil asi nejkomičtěji ze všech. Je více než patrné, že skupinu společné hraní maximálně baví a soudě dle reakcí po koncertě, jejich rovnice pro zkombinování nezkombinovatelných žánrů funguje. Závěrečná skočná třaskavá směs „Bomba" odpálila další z perfektních koncertů perfektního festivalu. Kontrust je raketou na evropské crossoverové scéně a jsem přesvědčený, že o nich velmi brzy uslyšíme znovu.


Kontrust vrchovatě splnili moje očekávání a já byl zvědavý, co předvedou držitelé cen Grammy, američtí Cage The Elephant. Tady jsem naopak neměl očekávání vůbec žádná, ale brzy jsem zjistil, že překvapením ještě není konec. Alternativně blues/indie rocková šestice začala velmi nenápadně a i zájem o jejich koncert se zdál být lehce rozpačitý. Do předních řad jsem se dostal bez větších obtíží. Po pár minutách však bylo jasné, že se o žádný čajový dýchánek jednat nebude. Ústřední postavou celého koncertu byl bezpochyby zpěvák Matthew Shultz, který na sebe celý koncert strhával pozornost snad úplně všech díky svým škubavým, mnohdy úsměv vyvolávajícím tanečním kreacím. Shultz je zkrátka frontman jak se patří a kapela za ním mnohdy jakoby neexistovala. Při poslechu Cage the Elephant doma jsem usoudil, že to bude pomalá nezajímavá kytarová záležitost, nicméně chyba lávky. Shultz to při každé skladbě tak neskutečně rozjel, že jsem žasnul, jak dokáže zpívat po tom, co skáče jako roční ohař po celém pódiu. Bylo jedno, zda šlo o pomalejší skladbu nebo kytarovou rošádu, zpěvák nezůstal vteřinu v klidu. Hudba Cage the Elephant je protivně vlezlá, líbivá, poměrně snadno zapamatovatelná a působí neuvěřitelně britsky. Ať už to znamená cokoliv. Zkrátka celý koncert jsem slyšel výrazné vlivy The Beatles. U melancholických skladeb jako „Cold Cold Cold", „Cigarette Daydreams" nebo „Come a Little Closer" jsem se tohoto pocitu nemohl zbavit. Největší hit kapely „Ain’t No Rest for the Wicked" zase působí jako by vypadl ze studia od The Verve, ale dost srovnávání. Cage the Elephant mají svůj velice specifický zvuk a styl a do své mozaiky zapojují mnoho různých vlivů. Značně specifický je i samotný Shultzův hlas, který můžete slyšet ve spoustě různých podob. Ač se tvorba kapely může jevit jako tklivá a sentimentální pohoda, naživo je to úplně jiné kafe a energie z pódia stříká proudem. O faktu, že Cage the Elephant umí chytnout za srdce a dostat se do hlavy svědčí i velmi vřelé reakce z publika, kdy si text broukalo více či méně nahlas spoustu fanoušků. Pocity z koncertu byly poměrně rozporuplné, ale nejdůležitější je, že jsem si nejen já odnesl další výborný hudební zážitek.


Návrat na KB Stage znamenal i návrat do známějších vod. Anglická post-hardcorová pětice You Me At Six se k nám vrátila poměrně záhy. V polovině března odehráli skvělý koncert v pražském Lucerna Music Baru a zásluhy na jejich vystoupení na Rock for People má údajně i fotbalista Tomáš Rosický, který je organizátorům doporučil. Kapela je na turné k úspěšné desce Night People a i když bylo dávno po šesté hodině, cestu na jejich koncert si našlo mnoho lidí. Ostatně, nechat kapelu hrát už v 6 hodin by nebylo úplně adekvátní. Energický pop-rockový set se příliš nelišil od pražského koncertu a také výkon Joshe Franceschiho byl opět fantastický. Klidné pasáže se zpěvnými rockovými refrény rozhoupaly početné publikum, pro které není britská parta už tolik cizí, jako ještě před několika lety. Setlist dle očekávání ovládly písně z aktuální desky, ať už stejnojmenná „Night People", „Swear", „Heavy Soul" nebo ukolébavka „Give". Kapelu trochu potrápily technické problémy, kdy několikrát vypadl zvuk, ale Josh bez váhání pokračoval i bez mikrofonu. A když vzápětí přidali „Lived a Lie", „Reckless" nebo v úvodu zpěvnou „Loverboy", vše bylo odpuštěno. You Me At Six předvedli zábavnou post rockovou show, která nemohla být pro nikoho příliš tvrdá ani příliš nezajímavá. Pánové si jedou ve středním rockovém proudu, který jim jde skvěle, nemůže urazit a spíše nadchne. Jedná se o sympatickou kapelu, jenž vám nabídne okouzlující písně a vy si na ni vzpomenete pokaždé, když si dáte s kamarády sraz na šestou.

No a na hlavním pódiu byl přichystán poslední koncert. Divný, kuriózní, neobvyklý, nepochopený. Odpověď na vaše otázky. Odpověď na všechno. Die Antword. O koncertu headlinera festivalu si přečtěte v samostatném článku.

Areál festivalu se po Die Antwoord rozhodně nechystal k prvnímu zaslouženému spánku. Na protějším pódiu už zvala na závěrečnou show prvního dne španělská parta GoMad & Monster. Nespoutaný rave obohacený říznými kytarami sliboval velmi důstojný závěr prvního dne plného hvězd. Realita však byla trochu zklamáním. GoMad & Monster sice do publika pumpovali energii co to šlo, nicméně jejich tvorba se po krátkém čase relativně opakovala a brzy přestala bavit. Možná to na mě bylo až moc tvrdé elektro, možná do mého úsudku už promlouvala únava. Každopádně si španělské maskované nájezdníky přišla poslechnout velká spousta lidí a atmosféra byla skvělá. Za největší mínus tohoto koncertu bych označil fakt, že v drtivé většině pustili nějakou známou skladbu a poté spustili své taneční řádění. Často stále v doprovodu známých riffů Metallicy, AC/DC, Linkin Park a dalších. Tohle jsem úplně nepochopil a připadalo mi to, jako by chtěli upoutat pozornost a přilákat více lidí parazitováním na písních jiných interpretů.


Mnohem lepší závěr prvního oficiálního dne proběhl na improvizované stagi na ranveji. Bruno Balanta z The Qemists se v areálu nepohyboval jen tak náhodou. V jednu hodinu v noci zde odstartoval utajený DJ set, na kterém se sešla velká spousta přeživších. Mezi nimi byli ti, kteří Bruna a The Qemists poznali, ale i ti, kteří přišli pouze ze zvědavosti. Hodinový DJ set ochucený o několik písní The Qemists, kupříkladu „Run You" nebo „Warrior Sound" vycucal z publika už i poslední zbytky energie a až utichla i improvizovaná stage, odebrali jsme se k zaslouženému spánku. První den Rock for People 2017 byl napěchovaný skvělými kapelami a nově nabyté zážitky je potřeba pořádně vstřebat. Zítra to v oblasti kvalitní hudby nebude o nic chudší.

Použité fotografie z Facebooku Rock for People, Autor Petr Klapper.

                                                                                                     Rock for People - Den 2. >>>