Rock for People 2017 - Den Druhý

David Malý, 26. 07. 2017

Druhý den festivalu Rock for People byl pro mě spíše dnem plným objevování, kdy večer zakončila zářivá hvězda na popovém nebi. Paramore se vrátili na festival po pěti letech v úplně jiném rozpoložení a z koncertu byla cítit velká očekávání. Díky vlažnějšímu odpoledni jsme se vypravili do areálu až kolem páté hodiny, kdy začaly ty nejzajímavější středeční koncerty.

Odpoledne plné překvapení

Prvním z nich byla bezpochyby show Australské hardcorové smečky Deez Nuts. Parta kolem energického zpěváka JJ Peterse rozproudila líné odpoledne a představila u nás novou desku Binge & Purgatory, která jim vyšla v dubnu letošního roku. Na hardcorové koncerty byl středeční program poměrně chudý a tak není divu, že se pod pódiem sešel početný dav a vytvořil výbornou atmosféru. Deez Nuts od roku 2007 patří mezi ty nejupřímnější hardcorové giganty a bylo příjemné vidět, že oslovili i mnoho civilistů mimo svůj žánr. JJ Peters a jeho kapela má zkrátka obrovské charisma.

Na protějším pódiu pokračovala kapela Spring King. Britský projekt, který ještě bude potřebovat velmi ostré lokty, aby se prosadil mezi záplavou talentovaných indie rockových skupin současnosti. Hlavní postavou je bubeník Tarek Musa. Jeho pronikavý hlas byl slyšet snad i v jeho rodném Manchesteru, kde tento art popový one man projekt vznikl. Být bubeníkem a zpěvákem v jedné osobě je samo o sobě velmi náročné. Avšak způsob, jakým Musa bubnuje, musí být pro obyčejné smrtelníky naprosto zničující. Není vůbec divu, že po každé písni potřeboval pár minut na vydýchání. Jeho snaha se ale pomalu začíná vyplácet. Singl „Who are You?" zaujal tvůrce v EA Sports studiu a zařadili jej do soundtracku k nové hře FIFA 2017. Singl „City" zazněl v Beats 1 rádiu populárního DJ Zane Lowa a další singl „Rectifier" má také velmi hitový potenciál. To vše najdete na debutové desce Tell Me If You Like To. Pokud vás baví chytlavý indie pop se špetkou punkového koření The Clash, vřele doporučuji Spring King.

Konkurencí Spring King bylo švédské alternativní metalové kvarteto Imminence, které hrálo na Motorola Stage v tentýž čas. Kapela hravě naplnila celý hangár a naservírovala nám velmi moderní metal plný kytarových vyhrávek a lehkých elektronických samplů. Velká škoda, že Imminence nedostali prostor na otevřeném pódiu, kde by mohli lépe prodat svůj zvuk. I přesto pánové odstartovali velkolepou jízdu se svou novou deskou This Is Goodbye. Na tomto albu naleznete jak úderný metalový virvál, tak i jemnější post-rockové pecky, mezi něž můžeme zařadit „Broken Heart" nebo „Diamonds". Stejně tak i písně „Coming Undone", „Up" nebo titulní „This Is Goodbye" by klidně mohly znít v těch největších arénách po celém světě. Imminence jsou neuvěřitelně všestrannou kapelou, která vás nepřestane překvapovat. S přihlédnutím na věk muzikantů je obdivuhodné, že dokážou vytvořit takto dospěle znějící muziku a zároveň si zachovat svou tvář. Velmi povedený koncert. Příště snad dostanou více prostoru.

Na další kapelu nebylo ani třeba přepínat žánr, jelikož Australští Northlane holdují velmi podobnému žánru. Pětice protinožců svůj prostor dostala už před léty a dokonale z něj vytěžila maximum. Na poli progresivního metalcoru patří mezi velmi zvučná jména a nová deska Mesmer jejich pozici ještě podtrhla. I Northlane kombinují zničující metalcore s volnějšími pasážemi a velmi atmosférickými aranžemi. Kytarista Jon Deiley do nás neúnavně pumpoval jednu skvělou vyhrávku za druhou a zpěvák Marcus Bridge, který převzal mikrofon v roce 2014 po Adrianovi Fitipaldesovi, ho doprovázel pronikavým řevem. Kapela na novém albu trochu změnila zvuk. Ponořila se do progresivnějších vod a nutno podotknout, že jí to svědčí. Pro ochutnávku zkuste singly „Citizen", „Polar" nebo „Veridian". Marcus si v klidnějších pasážích písní přímo libuje a při poslechu nové desky zkrátka nelze nechat hlavu v rovnovážné poloze. Na Rock for People jim velké pódium velmi slušelo a publikum si jejich čas strávený v Hradci Králové užilo. Northlane si s albem Mesmer rezervovali místo u metalcorové smetánky.

Další koncert v pořadí je už evergreen. Vypsaná Fixa je stálicí nejen české populární hudby, ale i celého festivalu Rock for People. Kapela je stejně stará jako tento festival a z třiadvaceti ročníků festivalu vynechala snad jen třikrát. Přirozeně se před KB pódiem sešla velká spousta fanoušků a vyznavačů všech možných žánrů, jelikož jednoduchý alternativní pop neurazí snad nikoho. Kapela má nové album Tady to někde je, nicméně všichni si chtěli znovu zazpívat „Holka s Lebkou", „1982", „Dezolát", „Antidepresivní Rybička" a další nestárnoucí hity. Zpěvák Márdi se opět usmíval na všechny strany, skákalo se, zpívalo a tancovalo. Vše je při starém a to je dobře. Pardubická Vypsaná Fixa stále ještě píše.

Večerní inspirace pro tatéry

Rock for People stage se mezitím zahalila do temných metalových barev v očekávání velkého prehistorického mamuta. Americká progresivní stoner (sludge, chcete-li) metalová kapela Mastodon byla další zářivou hvězdou v mém hledáčku. Od svého založení v roce 2000 vydala sedm alb, poslední s titulem Emperor of the Sand a publikum čekala světová výstava kytarového umění. Zpěvák a zároveň kytarista Brent Hinds se ve zpěvu střídá s baskytaristou Troyem Sandersem. Svými hlasy vytváří skvělou vokální mozaiku za doprovodu nekončící kytarové vřavy. Mastodon patří mezi leadery na poli svého žánru, který je postaven hlavně na kytarách. Kapela za sebe nechá mluvit především svoji muziku a nepotrpí si na proslovy nebo vizuální show. Což je možná trochu škoda. Ač je jejich vystoupení po hudební stránce vynikající, postrádá pastvu pro oči a jakýkoliv překvapivý element. Efektivní rockové rozkročení s máváním kytarou během sóla už po deseti předvedeních tolik neohromí. Nicméně hudba Mastodon se pomalu stává nesmrtelnou. Silné a líbivé tóny „Divinations", „Show Yourself", „Black Tongue" nebo „Ember City" s pronikavými hlasy Hindse a Sanderse se vám zkrátka dostanou do hlavy, ať chcete nebo ne. Před koncertem jsem dostal varování, že Mastodon nejsou naživo dobrou kapelou. Prý to neumí. Mastodon při koncertě není příliš zábavné pozorovat, ale vždy je zábavné Mastodon poslouchat. Velmi mě však zamrzela absence velkých písní „Motherload", „High Road" nebo „Asleep in the Deep"

Opakem byl koncert britských Slaves. Punkové duo bylo přidáno na festivalovou listinu po zrušení koncertu Marmozets a i když mě tato výměna velmi mrzela, vyplatila se. Laurence Vincent a Isaac Holman vypadají jako typičtí britští hooligans, kteří chlastají od rána v hospodě a pak jdou na fotbal s baseballkou v ruce. I na pódiu hrála hlavní roli agrese a pokud jsem výše chválil Tareka Musa ze Spring King, to co předváděl Isaac Holman, byla ještě vyšší liga. Do půl těla svlečený bubeník stál u dvou bubnů a činelů a mlátil do nich hlava nehlava, někdy i s výskokem. Protože bubenická stolička je moc mainstream. Syrový, garážový hardcore punk, zpívaný typickou cockney angličtinou byl velmi chytlavý a bavil. Když si Holman udělal výlet do publika, aby vyprávěl o tom, jak vymyslel text k písni „Girlfight", byl jsem napnutý jak prádelní šňůra. Mělo mě napadnout, že song bude trvat asi dvacet vteřin s textem Girlfight! Girlfight! Girlfight!. I takový byl koncert Slaves. Drzý, neučesaný, vtipný a nekorektní.

Na závěr koncertu Slaves jsme s obavami sledovali černočerná mračna, která se nebezpečně blížila těsně před hlavním hřebem dne. Jak si Paramore opět podmanili Českou republiku? Čtěte v samostatném článku.

Po vynikajících Paramore večer ještě nekončil. Závěr obstaral Benjamin Stanford, známý jako Dub FX. Australský street performer stál na velkém pódiu úplně osamocený. Jedinou společnost mu dělala malá krabička plná kouzel. Tedy kromě několika tisíců lidí pod pódiem. Dub FX dělá svou muziku jen svým hlasem, který pomocí loopu vytváří směs hip-hopu, drum’n’bass a hlavně reggae. Nejdříve svým hlasem vytvořil basovou linku a beaty, načež začal zpívat. Zpěvák střídá houpavé reggae tóny s divokým drum’n’bass a dohromady to funguje skvěle. Dub FX má obrovské charisma a omotal si kolem prstu každého, kdo byl v doslechu. Zajímavý moment se odehrál v závěru koncertu, kdy si zpěvák vzal na pár minut slovo a hovořil o historii hudby jako takové. Vyzdvihl samotné kořeny hudby, které začaly vznikat v Africe, kdy členové místních kmenů tančili kolem ohně a bubnovali . Více se však věnoval zrození reggae na Jamajce na začátku šedesátých let. Mluvil o začátcích raggea a o samotné podstatě tohoto žánru, který je alfou a omegou jeho tvorby. Poukázal na fakt, že díky tomu si můžeme nyní užívat koncerty a festivaly napříč žánry. Sám zmínil, že jako běloch v Austrálii měl svá privilegia a bylo hezké vidět, jak je pokorný a jak si váží možnosti, že může dělat to, co dělá. Dub FX byl velmi příjemným závěrem druhého dne festivalu a všechny nás naladil na optimisticky pozitivní vlnu.