Pozor! Music Bar je návykovej

Recenze alba : Music Bar

Album: Music Bar

Interpret: Chinaski

Celkový čas:

Vydavatel: Universal

Rok vydání: 2005

Typ nahrávky: studiová nahrávka

Medium: CD

Joe Stramr, 09. 11. 2012

Pohoda, klídek, leháro – to je hlavní motto desky Music Bar, kterou tuzemští poprockoví králové Chinaski vydali v září 2005. Obsahuje řadu hitů a patří k těm nejúspěšnějším a nejznámějším v historii skupiny, vždyť hned druhý den po vydání byla platinová (za více jak 23 000 prodaných kusů) a v prodejích se nakonec stala tuzemskou celoroční jedničkou (57 506 nosičů). Zároveň je však jakýmsi mezníkem v přístupu kapely k tvorbě.

Stává se to často. Na začátku své kariéry dělá interpret písničky od srdce, nápady přicházejí samy, melodie, texty, to všechno vzniká spontánně a přirozeně. Pak se dostaví úspěch, avšak zároveň rádia, vydavatel, noví fanoušci začnou mít různé požadavky a začnou autory tak trochu dirigovat. Ledacos se ještě na pár deskách dá sladit dohromady, jenže pak přijde zlom, kdy se elpíčko musí dopředu nalajnovat: co přesně bude obsahovat, kolik písní pomalých, kolik rychlých, jaká témata se zpracují. Přijde ostřílený producent (v tomto případě Michal Dvořák) a kapela začne pracovat jako dobře namazaný stroj. Hudba je pořád výborná, ovládání nástrojů třeba dokonce ještě lepší, vystupování na koncertech propracovanější a videoklipy vytříbenější, jenže už prostě znát, že to není ono a že za vším stojí studený kalkul. Přesně tenhle okamžik zlomu se u Chinaski zřejmě dostavil na Music Baru. Deska je to povedená…

…modrá je sice dobrá, jenže…

…rádoby vtipné, ovšem neosobní a nezajímavé intro & outro ohraničují patnáctku skladeb s několika impozantními vrcholy a širokými údolími šedivé výplně mezi nimi. K tomu nejlepšímu (i v celé dosavadní tvorbě Chinaski) se řadí ten pohodový Tabáček s ambicemi doslova zlidovět, vždyť měsíc po vydání se stal nejhranějším songem tuzemských rádií. Dále nabušený a ostrý Serotonin s velice odlehčeným textem a jednoznačná koncertní jednička Vedoucí ukazující, jak může při správném uchopení vyrůst jednoduchý textový nápad. A hlavně (v duchu hesla to nejlepší nakonec) velice silná závěrečná trojka Game is over, Vrchlabí a Skončili jsme. Také tyto písně dokazují nejen určitou kvalitativní nevyrovnanost desky (takové Bylo nebylo aby snad na ní radši ani nebylo), ale hlavně její žánrovou neusazenost: první skladba je pěkně od podlahy zahraný nářez s výraznými bicími, druhá slaďoučký holčičí popíček a třetí skočná stadiónovka. Prostě Chinaski se na Music Baru snaží zavděčit všem a písničky píšou tak, aby zapadaly do určitých šablon.

Ne že by kvůli tomu deska zněla nějak hůř, nebo nebyla dobrá. To určitě ne, Music Bar naopak představuje absolutní špičku tuzemského mainstreamového rockpopu, na kterou se Chinaski tak dlouho škrábali. Ale v porovnání s tím, co parta kolem Michala Malátného tvořila v devadesátých letech, je to úlet někam úplně jinam. Takhle bych to určitě nastálo nechtěl.