Otevřený festival Otevřeno Jimramov

Malebné městečko Jimramov, něžně a tiše zasazené do kopců Vysočiny, nás v pátek odpoledne přivítalo ve své pohostinné náruči. Už při výstupu z autobusu na nás dýchla atmosféra, která provází celý festival Otevřeno od začátku až do konce.

Pohoda s puncem mimořádnosti

Navzdory nepříznivé předpovědi počasí se park Bludník, kde se celý festival koná, začíná pomalu plnit lidmi, zvířaty a stany a všude se vkrádá ona festivalová pohoda, letos ovšem ještě obohacena o jakýsi punc mimořádnosti. A právě tato slavnostní, mimořádná nálada je víc než na místě. Letošní 25. ročník totiž oslavuje čtvrt století tohoto krásného festivalu na české hudební scéně.

Stavíme stan, zdravíme se se starými známými a páteční program slibuje víc než kvalitní poslech. Začíná pršet a já si vzpomínám jak před třemi roky, kdy jsem byla na Jimramově naposledy, přesně takhle pršelo, a stejně jako dnes to nikomu ani v nejmenším nezkazilo náladu. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, spousta barevných vysmátých lidí všech věkových kategorií, mezi mini běhá všelijaká havěť a letos ještě jako bonus kozel, který se rychle stává miláčkem publika a několikrát se dokonce za hlasité podpory přihlížejících vkrádá i na podium.



Začíná zvučit první kapela a ve mně to všechno vře. Možná znáte ten pocit, když stojíte těsně u reproduktorů, a vaše srdce začne tepat v rytmu písničky, která právě hraje. Ten já zažívám pokaždé a co teprve, když onen večer vystupuje vražedně dobrá trojice kapel, Původní Bureš, Traband a Zuby nehty (o existenci kapely Zuby nehty jsem do té doby neměla sebemenší tušení a o to víc mě ten večer nadchla). Zlatým hřebem pátečního večera bylo pro mnohé vystoupení skupiny Traband. Jardův (zpěvák, kytarista…) typický jimramovský pozdrav: „Ahoj, rodino." nás všechny opravdu po dobu koncertu semknul v jednu velkou festivalovou rodinu.



Navzdory tomu, že se publikum stále domáhalo kultovní vypalovačky Sáro! kapela kombinovala písně ze všech předchozích alb a uvedla (stejně jako kapela Původní Bureš) i několik písní z alba nového. Traband, potleskem několikrát hecovaný k dalším přídavkům, nakonec zahrál i kýženou Sáru. Páteční program uzavřely neskutečným výkonem Zuby nehty, které by svým strhujícím projevem roztančily snad i chromého.



Sobotní festivalové ráno se nese v tichu. Všichni dospávají minulou noc. Nás ráno budí zpráva o čerstvě narozeném synovi našeho kamaráda a festival tak ještě nabírá na obrátkách. Sobotní program nabízí kromě festivalové klasiky jakou Znouzectnost bezpochyby je také trošku undergroundu v podobě kapely Plastic People of the Universe, nebo alterny v podobě populárního a velmi originálního brněnského seskupení Květy.



Čekání na začátek hudebního programu využíváme k návštěvě výstavy obrazů Jardy Svobody (kapela Traband). Tohoto člověka znám jakožto skvělého hudebníka, výborného textaře a velmi charismatického muže, s jeho výtvarnými počiny se ovšem setkávám poprvé a musím říci, že jsem více než příjemně překvapena. Vystaveny byly především portréty, jejichž charakter naplňoval celou místnost jakousi jen těžko popsatelnou posvátností. Vybavil se mi můj pocit, který jsem cítila při prvním poslechu písně Muž, který sázel stromy, právě od Trabandu. Cítila jsem něco jako hlubokou pokoru. Pokoru světu, životu. Obrazy mluvily o lidských charakterech, vlastnostech a osudech, sálala z nich vševědoucnost, božský záměr, možná osud. Sálala z nich věčnost.



Obrazy se mi nepodařilo dostat z hlavy po celou sobotu a onu festivalovou náladu to pro mě tak trochu změnilo. Všechno do sebe jakoby zapadalo a chuť k bujarému veselí na nenásledující odpoledne vystřídalo spíš něco jako pocit hluboké vnitřní sounáležitosti s místem, na kterém jsem se nacházela, i s lidmi, s nimiž jsem jej sdílela. Veškerá hudba, která nás provázela sobotním večerem, říkala něco víc. Byl to velice krásný a obohacující zážitek.

Nádherná akce s velkou duší

Nedělní ráno nás uvedlo do sychravého, pošmourného dne. Bylo tak nějak podzimně. Před podiem seděl harmonikář, mladý kluk, a hrál písničky z filmu Amelie z Montmartru, které atmosféru toho rána ještě více podtrhovaly. Celou dobu, kdy jsme balili věci, jsem přemýšlela, jestli mu nemám jít hodit do pouzdra od harmoniky nějaké peníze. Připadalo mi to v tu chvíli jako dobrý nápad, dokud mi nedošlo, že tam hraje prostě jen pro radost a tímto hloupým gestem bych celou jeho radost leda tak znevážila. Prošla jsem kolem něj. Neměl před sebou ani klobouk, ani to pouzdro na harmoniku a já jsem se musela sama sobě zasmát.



Odjíždíme směrem k Poličce a já mám z celého toho víkendu velkou radost. Jimramov je podle mě skvělou ukázkou toho, že když se festival pořádá s láskou, bez snahy vyrýžovat co nejvíc peněz (vstupné je totiž opravdu velmi lidové) může vzniknout nádherná akce s velkou duší.