Květy – alternativa pro každého

Květy jsou dnes na poli nezávislé hudební scény zavedenou značkou té nejvyšší kvality. Kdyby si z toho něco dělaly, bylo by pro ně těžké každou novou deskou tuto pozici obhajovat. Mám ale pocit, že je to brněnským muzikantům kolem Martina E. Kyšperského úplně fuk, a tak si dělají písničky po svém. A jelikož mají talent, cit, vkus a nápaditost, jejich skladby patří do výkladní skříně současné české hudby.

Novinka Bílé včely jich nabízí rovný tucet a čtyřčlenná formace v nich opět dokazuje, že alternativy se nikdo bát nemusí. S výjimkou písně A. Kurosawa se jedná o výrazné, melodické, aranžérsky i rytmicky nápadité a vnitřně propracované songy, které jsou navíc velice vstřícné. Být rozhlasoví dramaturgové vzdělanější a odvážnější, polovinu z nich by klidně mohli poslat do éteru.

Posmutnělá melancholie chytne za srdce

Třeba hned úvodní My děti ze stanice Bullerbyn, syrová, krásně posmutnělá, ale přitom velice melodická a vstřícná píseň, odkazující na slavnou knihu Astrid Lindgrenové. Příběh několika životních outsiderů díky naléhavé hudbě a Kyšperského jakoby nezúčastněnému zpěvu chytá za srdce a silný text se zadírá pod kůži. Hluboký zážitek o podstatných generačních pocitech.
To samé platí o vyznění Kámošů. Sice rockovější, nástrojově bohatší, ale stejně dojímavě melancholická skladba. „Už tak mne bolí všechno, na co se podívám/a bolest je jediná věc, kterou mám stálou". První alternativnější polohy přicházejí s nádhernou písní Lesní duch, magické to záležitosti, v níž se střídají rockově naléhavé pasáže s rozvolněnými instrumentálními improvizacemi. Důležité ale je, že celá skladba a potažmo i album drží dokonale pohromadě.

Návrat k jemnější poloze přinášejí vnitřní energií přeplněná Kopýtka, v písni Po zarostlém trávníčku se muzikanti opět pořádně opřou do kytar a bicích. Úžasné tempo a drive nabízí nejpropracovanější mnohavrstevná Kostra, zdánlivý shluk nástrojů ve spojení s expresivním zpěvem dociluje magickou přitažlivost. Velice sugestivně působí i další písničky, třeba temperamentní skladbu Na útěku doprovází hypnotický rytmus, odlehčená píseň Marco Polo je založena na vokálu a bubnech.

Prostě co skladba, to originál. Přitom se opravdu jedná o normální, sdělné, přehledné písničky. Jen by kapelu nebavily takové ty klasické, které stejně začínají i končí a nic zásadního se v nich neděje. Proto muzikanti pořád něco vymýšlejí, narušují rytmy a melodie, používají netradiční „nástroje" (ruční ždímačka, diktafon, kalkulačka, pila), funkčně přidávají různé zvuky, ruchy, šumy.

Hranice srozumitelnosti nepřekročena

Zkoušejí originální propojení instrumentů, střídají jemné písně i divoké reje, křehké i zběsilé pasáže, nápaditě pracují s gradací, vnitřní strukturou i energií. Někdy mají atmosférou blíže k Doors, jindy k Plasticům, ale nikdy nepřekročí hranici srozumitelnosti. A i výše zmíněného Kurosawu si po několika posleších oblíbíte. Skupina se tentokrát obešla bez hostů, ale energie má celá čtveřice na rozdávání.

Textař Kyšperský střídá přímočaré, civilní, syrové básně s poetickými, náladotvornými, občas abstraktními a mnohoznačnými obrazy. Má obrovský cit pro zkratku, originální spojení, neotřelé metafory. Radost poslouchat. Zážitkový je tradičně i typograficky zajímavý booklet s Kyšperského nápaditými kolážemi.
Nové písně by se daly označit za syrové a tentokrát i dost smutné šansony. Patří k tomu nejlepšímu, co v tuzemské hudbě v loňském roce vzniklo. Kdyby už Květy neměly dva Anděly, o třetím za album Bílé včely by nikdo nepochyboval.

Foto: Roman Franz