Sugestivní, naléhavé, silně emotivní – to jsou nové písně Květů

Brněnská kapela Květy je stále řazena do přihrádky alternativní rock. V jejím případě to však vůbec neznamená, že by hrála nepřístupnou, výlučnou, překombinovanou hudbu. Naléhavou, místy magickou, silně emotivní, propracovanou – to ano, ale zároveň velice sdělnou, melodicky i rytmicky vstřícnou a občas i značně přímočarou. Prostě muziku, která musí každého otevřeného posluchače dostat. Nové album Miláček slunce je toho jasným důkazem.    



Každá z tuctu Kyšperského skladeb na novince je jiná, originální, nezaměnitelná. Někdy smutná, jindy vesele roztančená, potom zase melancholická nebo mrazivě syrová. Vždy však věrohodná, promyšlená do posledního detailu (včetně úvodní i závěrečné pasáže), aniž by ztrácela na spontánnosti, aranžérsky propracovaná a především vystavěná na silné, autentické atmosféře. Tu zajišťuje dokonalé propojení hudby a textů, bezchybná a citlivá souhra mnoha nástrojů, dozdobená náladotvornými, občas podivnými zvuky (dosud zvukově nejexperimentálnější deska Květů), a také způsob zpěvu Martina E. Kyšperského.     

Melancholická atmosféra nastupujícího podzimu

Atmosféru nastupujícího podzimu zachycuje úvodní melancholická píseň Je podzim, v níž se energické pasáže střídají s poklidnějšími a které vládne pro celou nahrávku charakteristický Kyšperského naléhavě sugestivní zpěv. Tajemný Cizinec vyznívá mnohem syrověji, na čemž má podíl i violoncello hostujícího Josefa Klíče. Rockovou energii s poetickým, křehkým textem propojuje vygradovaná a dynamická skladba Syn, mrazení vyvolává naléhavá, smutná, až minimalistická píseň ČKNO.    



Blíže k rocku, ale ne předvídatelnému, směřuje otevřenější písnička Uklízím pokoj, která překvapuje rytmem, aranžemi a přidanými zvuky. Podobně silnou skladbou je Věrka, jen působí ještě naléhavěji a sugestivněji. Syrověji vyznívá alternativnější Opičí král, v němž tvrdé pasáže přirozeně přecházejí do jemnějších a naopak. Na zajímavém, až jakémsi naturálním rytmu a melodickém refrénu je vystavěna skladba V jezeře mléka a mlhy, píseň plná obrazů a silné atmosféry, jeden z vrcholů alba.    

Obrazy, které se zarývají pod kůži

Kočičí dům představuje křehkou, posmutnělou skladbu a ani Ty není zrovna veselá záležitost. Zato pěkně syrová a melancholická. A přes folkovou smuténku Jablka se dostáváme k závěrečné, skvěle šlapající energické písni Psi, kterou Květy připomínají svoji alternativní pověst. Poslouchat ale relativně delší instrumentální pasáže je stejně jako třeba v písni V jezeře mléka a mlhy skutečným zážitkem.     

Stejně silnou atmosféru jako hudba nesou i pocitové a poetické texty, které s muzikou dokonale souzní. Před přímočarostí a příběhy dávají přednost asociacím a ve většině případů lyrickým obrazům, které se zarývají pod kůži. „Slunce se udiveně ptá: Vy už mne tu nechcete." „Jeden špekáček, jeden prut, jeden votvírák a jedno pivo, nikdo už nepřijde...."     



Květy se po třech letech od Bílých včel vrací v plné síle. Ve srovnání s minulostí si na CD Miláček slunce dovolily nejen víc zvukových experimentů, ale zároveň také pročistily své písně a zbavily je všech složitějších prvků, meziher a ornamentů, čímž ještě posílily atmosféru svých již tak hodně silných skladeb. Tahle deska se hned tak neoposlouchá.