Szidi Tobias se vrací po deseti letech. Ve skvělé formě.

Album Jolanka vydala možná nejosobitější slovenská šansoniérka Szidi Tobias v roce 2014. O rok později zemřel její manžel a dvorní textař Peter Lipovský, takže jsem se smířil s tím, že žádná další deska s novými písněmi nebude. O to větší radost mi udělala zpráva o nálezu dosud neznámých Lipovského básní. A ještě větší radost poslech nového alba Okná dokorán. 

Texty Petera Lipovského nejsou žádné schované zbytky, odložené fragmenty, ale poetické a nadčasové básně plné autentických emocí. Veselé i posmutnělé, intimní i rozpustilé, přímočaré i nejednoznačné, plné obrazů. Silná svědectví o lásce, porozumění, svobodě, odpuštění, hledání, vítězství dobra nad zlem nebo štěstí. A výrazově bohatý zpěv Szidi Tobias jde vyloženě po vyznění těchto textů a dodává jim navíc další rozměry. Dokonalá symbióza. 

To platí i o nápadité, pestré, melodické hudbě, o kterou se s jedinou výjimkou postaral Milan Vyskočko Vyskočáni. Dominuje šansonová barevnost, ale nechybí ani folk, folklór, jazz, rock, romská či balkánská muzika. Stejně invenční je práce s aranžemi, na nahrávce zazní bezmála dvě desítky nástrojů, ale jejich zapojení je naprosto funkční. Pouze v místech, kde to písnička vyžaduje. Kromě kytar jsou nepřeslechnutelné kontrabas, bicí a akordeon, své místo mají i smyčce či dechy, klavír se výborně doplňuje s cimbálem. 

Texty, hudba… Třetím vrcholem pak je hluboký chraplák charismatické Szidi Tobias. S naprostou samozřejmostí se pohybuje od něžných poloh k dryáčnickým, umí pohladit i vzrušit, šeptat i vykřičet do světa své emoce. Vždy je přesvědčivá, autentická, nikdy netlačí na pilu, nejde za hranu. A šansony umí věrohodně a se vším všudy prožít, aniž by sklouzávala k lacinému přehrávání. Szidi zpívá srdcem, její zpěv prostě bere dech. 

Křehká, citlivá balada nabírající na síle. To je titulní a úvodní skladba, která se opírá o symbiózu klavíru Milana Vyskočániho a cimbálu Marcela Comandanta, doprovázených funkčně zakomponovanými smyčci. Pestrá píseň oslavuje svobodu a volnost. Samotáři představují silně emotivní šanson, posmutnělý, ale s pozitivním vyzněním. „...tak přijď mezi nás, samotáře, snad nám, Pane, spolu bude líp." A také hravým saxofonem, výrazným violoncellem Andreje Gála a vygradovaným zpěvem za pomoci tříčlenného sboru. 

Folkově-folklórně jemná písnička To jednou k večeru staví na výrazném cimbálu a báječně ladících vokálech Szidi a Jardy Svobody z Trabandu. Nenásilně vyzývá ke smíření, odpuštění a ke štěstí pro všechny bez ohledu na národnost. Mnohem temperamentněji vyznívá k Balkánu směřující šanson Pán v bielom klobúku. Zpěvnou, melodickou, něžnou i rozpustilou oslavu lásky s prvky jazzu zdobí mimo jiné akordeon Milana Osadského a saxofon Jána Slezáka. Filmovou hudbu připomíná úvod Dyje, křehké písně s energií drženou spíše uvnitř. A i když pozvolna a nápaditě rozkvétá, stále si drží intimní poetiku, v níž se i zpěvačka dokáže ztišit a svým hlasem hladit. 

Jemnější sloky, střídající se s energičtějším refrénem, přináší skladba Od stvoření duhy. Dojemná, při uvědomění Peterova odchodu. „Vím, já vím, láska se ke mně navrátí. Vím, já vím, láska se neztrácí, vrací se jak stěhovaví ptáci, trpělivě, tiše, bez ovací," graduje Szidi svůj zpěv. Na věrohodné atmosféře, kde doslova cítíte dým cigár, je vystavěno roztančené Tango Macondo, v němž Tobias zpívá s velkým nasazením i nadhledem. Syrověji, špinavěji působí surová i poetická skladba Objetí. Zpívající Milan Vyskočáni si tak trochu hraje na fanfaróna, drsňáka, ale má křehkou duši a jediné, po čem touží, je objetí. 

Kromě slovenštiny, češtiny a maďarštiny Szidi Tobias zpívá i hebrejsky, což dokazuje v citlivé, křehké písni Roš chodeš. Provází ji klarinet Braňa Dugoviče, kterému přizvukují klavír, kontrabas, perkuse a violoncello. Skladbu Rudovi Slobodovi otevírá rockový motiv, ale pak obecnější (s mnoha přesahy) pocta slovenskému spisovateli putuje na Balkán. Skočnou, temperamentní, melodickou jízdu s trubkou Ondreje Jurášiho občas naruší klidnější, zadumanější pasáž. A Szidi opět předvádí strhující zpěv bez jakýchkoli omezení, aniž by sklouzávala k exhibicím. 

Hravá, lehká, vzdušná Na ceste se ubírá ve středním tempu a staví na silné atmosféře. Finální Podaj mi ruku je citlivou, intimní, hudebně barevnou písní s výrazným cimbálem o nutnosti blízkosti, kontaktu. Bilancuje celé album, představuje pohlazení, víru, že všechno dobře dopadne. „Podaj mi ruku a bude jasné, že iba s tebou zlé bude krásne." Po poslechu optimistického, radostného, pozitivního, nadějeplného alba Okná dokorán tomu nelze nevěřit.