První den na Valníku. Pankáči za to vzít rozhodně umějí.

O víkendu 22. – 24. srpna se do Letního kina ve Slaném sjely bezmála dvě tisícovky pankáčů z blízkého i vzdáleného okolí. Měly zde totiž svůj svátek – 26. ročník festivalu Valník. Jak známo, pankáči za to vzít rozhodně umějí, a tak se jednalo o dvoudenní oslavu radosti, svobody, štěstí, přátelství, sounáležitosti. Hodně intenzivní a autentickou. 

Jasně, pankáči bývají divocí a hlasití, nemluví zrovna podle slovníku spisovného jazyka, občas chodí na záchod či zvrací v místech, kde by zrovna nemuseli, klidně si ustelou v příkopu, ale zase vás v pogu vždycky zvednou ze země, omluví se za polití pivem nebo dupnutí na nohu, vezmou vás mezi sebe, i když jste se v životě neviděli. Jedna typická drobnost – u východu z „lavičkové" části letního kina stál týpek, který si s každým kolemjdoucím plácnul.   

Aleš „Alda" Navrátil, zpěvák NVÚ, v jejich setu zdůrazňoval, že punk je stavem mysli, duše. Určitě, přesto si jeho vyznavači zakládají i na vnějších atributech. A tak se Slaný stal přehlídkou čír v těch nejroztodivnějších barvách (než jim v sobotu zmokly), glád, kožených a džínových bund s desítkami nášivek, trik oblíbených kapel (dominovali Vision Days, E!E, SPS a Totální nasazení), tetování, náušnic, piercingů… Ale žádný dogmatismus, nikdo se nedíval skrz prsty na návštěvníky v kraťasech a teniskách. Je libo chlapy v dámských šatech? Žádný problém. Je ti 5 nebo 70? Pojď mezi nás! Krátce řečeno, po celý víkend panovala na Valníku uvolněná, vstřícná a svobodná atmosféra.   

Areál letního kina je pro podobný typ akcí ideální. Pod pódiem nabízí hodně místa skotačícím tanečníkům, ti odpočívající či již znavení mohou obsadit vyvýšené lavičky. Z každé (pokud tedy nesedíte zrovna za zvukařem) je krásně vidět. Stánky a občerstvení (solidní nabídka za rozumné ceny) se nacházejí v prostoru až za kinem, kde lze vydechnout. A bonusem jsou, pro ty, kterým nevoní toitoiky, klasické kamenné záchody s teplou vodou.     

Hudební dramaturgie pochopitelně vychází z punku, rocku a jeho odnoží, metalu, reggae a ska. Dva dny by to šlo těžko uposlouchat, proto ji organizátoři vhodně doplňují folkem, latinou, popem, funkem nebo soulem. Populární kapely střídají začínající, nabušené party melodické. Je krásné sledovat, jak si dvacetiletí pankáči pobrukují s Yo Yo Bandem Rybitví, a šedesátníci skandují v hardcorové Hrubé sile bratislavské skupiny RozpoR.   

V pátek se hrálo již od 10 hodin, my dorazili po jedné. Punkrockoví Veteráni příští války pár fanoušků pod pódium přilákali, ale více jich je sledovalo z laviček. To se rázem změnilo s nástupem legendárních E!E, bordel začal hned s úvodním songem Karel Havlíček Borovský a vydržel i přes úderné hity Humusák, Poslouchej, Práce, Pelikáni, Mravenec, Brigáda… V souladu s písní Pogo se v prvních řadách mohutně pogovalo, ve vzdálenějších skákalo a tančilo. Úžasný nakopávák celého pátku.   

Pohodový punkrock přivezli ze Slovenska Bratislavské Dievčatá, pop s punkem propojuje místní formace COVERS FOR LOVERS. Příjemné autorské písničky, občas proložené coverem, si užili a zazpívali nejen přátelé muzikantů. Sled slánských kapel pokračoval Deratizéry, projektem Sváti Švába. Vítané zpestření v návalu rocku a punku, nejen stylově, ale také zastoupením saxofonu, flétny nebo trubky. Melodický folkrock, jakési trubadúrské písně, částečně se zaobírající slánskými pověstmi trochu zklidnily atmosféru. I když Deratizéři uměli i přitvrdit a zrychlit.   

Druhý vrchol již večera přišel s další slánskou formací Totální nasazení. Lidí pod pódiem ještě více než na Éčka, odvážnější se vznášeli na rukou svých kamarádů, všeobecné nadšení, radost a veselí, i když některé písně řeší vážné věci, ostatně Sváťa se svými protinacistickými a protikomunistickými názory nijak netají. Punkrock střídalo ska, celé kino zpívalo nejen refrény známých skladeb Činčila, Zloděj z Bagdádu, Nazi Czech, Černobílý svět, Balkánská, Don Quijote de la Ganja, Australská…. Příjemnou lehkost a hravost do dvou kytar a bicích vnášelo melodické kazoo. Slaňané svému Sváťovi rozumějí.   

Doctor PP pobavil veselými písněmi, pestrými kostýmy a celkovou ironickou, až sebeironickou prezentací. Největšího hitu Bicáky, Tricáky Kokosáče se fanoušci, kterých logicky po nářezu Totáčů trochu ubylo, dočkali zhruba v polovině setu. Nejprofesionálnější páteční vystoupení jednoznačně předvedli Wohnouti, továrna na hity. Od úvodní Hloupé písničky měli publikum v hrsti a postupně roztancovali i sedící na lavičkách. Skvěle šlapající čtveřice muzikantů přehrála jak novější věci, tak starší vykopávky, v setlistu nechyběl Gerard Depardieu, Dobrý den, pane Kohák, Zpěvák na inzerát, Banány nebo Pedro se vrací. A samozřejmě konec patřil Svazu českých bohémů.   

S příchodem Hentai Corporation dostal již tak rozjetý festival další rozměr. Fenomenální show, vyčištění hlavy, pecka za peckou. Tvrdý, skvěle odehraný thrash metal s nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným Radkem Škarohlídem. Na pódiu dělal psí kusy, zběsile běhal po něm i pod ním, svlékal se a oblékal, bubnoval na břicho a přitom všem parádně zpíval. Všechno syrové, rychlé písně, které nedaly fanouškům vydechnout. Ti přitom kapelu žrali, celý koncert šli s ní, jen pogo nahradila mašinka. Když se Radek ke konci ptal, zda mají dát heavy nebo ploužák, pro druhou variantu nebyl snad nikdo. Živelná energie by se dala krájet, pot stříkal ze všech, strhující, magické šílenství. A za mě koncert dne.   

K punku se vrátili již pětadvacet let hrající The Fialky, na své si přišli především vyznavači old school tvrdší muziky typu Ramones. Přestože se blížila půlnoc, v areálu bylo stále narváno a všichni se skvěle bavili. A to i malé děti. Pořád se říká, že punk je už několik desetiletí mrtvý, ale když jsem ta punkově vystajlovaná děcka viděl, o budoucnost této hudby strach rozhodně nemám. O rozloučení a akustické zklidnění se postaral písničkář Xavier Baumaxa, který si dělal legraci ze všech a ze všeho.   

A teď do stanového městečka. Tato noc nebude krátká. Nebyla, ale těžko chtít po pankáčích, aby se po Večerníčku vyčůrali, pomodlili a šli spát. Ale o tom příště.

Fotky Alice S.