Hledání štěstí v postmoderní době

Česká postmoderní kapela Monkey Business natočila nové album. Proč říkám postmoderní? Nejen kvůli názvu její nové desky Happiness of th Postmodern Age, ale taky kvůli tomu, že vždy (a tady tomu není jinak) spojovala mnohé hudební vlivy do jednolité taneční mozaiky. Hlavním skladatelem je klávesák a producent Roman Holý, který v podstatě celou tvorbu kapely drží pevně v otěžích již od jejích začátků. Je velkým fandou funku, který pomáhal v Čechách výrazně rozšířit společně s kapelou J.A.R., ale i s MB nyní tvoří onen pověstný průsečík mezi žánry populární hudby.

Je potřeba říct, že hudba MB záleží především na hudebních preferencích, pro recenzenta vždy šlo o kapelu, která se neztratí na českém hudebním poli utápějícím se v čím dál větším bahně. V rámci světové špičky je to ale nevýrazná záležitost, ve které zní jedna skladba jako druhá. Vzhledem k tomu, jak otravný dovede být vokál Matěje Rupperta, je to výrazná překážka k tomu, aby se dala poslouchat a s klidným svědomím hodnotit. Kapela se pokouší své skladby obohatit o výrazné hosty, což se povedlo zejména v případě banjového výstupu Ivana Mládka ve skladbě Your Girl Looked Like Bill Ward on the Cover of Sabotage, což je zároveň jeden z nejvtipnějších názvů skladeb, jaké jsem za poslední dobu viděl.

Tím nejvýznamnějším hostem je ovšem písničkářka Joan Baez, která se objevila hned v několika skladbách, a ty jsou zároveň také tím lepším z nového alba. Je to třeba melancholická Heartburn, konečně skladba s neotravnou melodií a která nenutí zlostně skřípat zuby. Tou druhou skladbou je dlouhý (07:09) cover její písně Diamonds & Rust, což je nádherná skladba již sama o sobě, ale v této potemnělé funkové aranži jí to velice sluší. Něco, jako kdyby ji updatovali na verzi pro dnešní generaci. Prim tu hraje hřejivá basa a líné perkuse, zároveň se tu objevují ve sborech i další hosté Dan Bárta, Vojta Dyk a Tereza Černochová. Za tuhle skladbu musím opravdu zatleskat. Jejím třetím vkladem je intro ke skladbě My First Daimler, jež je zároveň jednou z těch tanečních skladeb, která neurazí a má jak chytlavé frázování, tak refrén.

 

Celá deska se v podstatě vypořádává se vstupem kapely do středního věku, se ztrátou mladistvých ideálů, problémem krize středního věku či s nemožností dosáhnout velikosti svých idolů. Čas je jednoduše neúprosný a i Monkey Business ze svých opičáren rostou v relativně dospělou kapelu, která ale pořád dokáže pobavit sebe i posluchače. Obecně je druhá polovina desky mnohem poslouchatelnější a zábavnější záležitost. Pokud bych měl zmínit dvě skladby, za které se rozhodně Holý a spol. nemusí vůbec stydět, jsou to titulní a klipová naléhavá Midlife Punk’s Dilemma. Zatěžkané tempo s groovy basou a s nenápadnými, ale naprosto funkčními kytarovými party funguje na 100 %. Když Matěj Ruppert zpívá sloku, tak je slyšet, že se do zpěvu opravdu položil. V mém případě tedy platí to, že když se prokoušete první polovinou unylých tanečních čísel, čeká vás pak zajímavá inteligentní muzika v podání zkušených umělců. Za předpokladu, že budete ignorovat rapovanou trapárnu Rockin‘ in the Lobby Bar. Nenadávám na rap jen samoúčelně, ale i jako recese je to neposlouchatelný paskvil. Zamyšlení Monkey Business jsou jinak velmi zajímavou  záležitostí.

Nemyslím si, že by se kapela měla za svou sedmou desku stydět. Rozhodně zraje a její album v těch nejsilnějších momentech oplývá skutečně inteligentním popem, jaký se u nás v rádiové prezentaci dá opravdu jen těžko pohledat. Rozhodně jí přeji i spoluúčast písničkářky Joan Baez, je opravdu chvályhodné, že kapele věnovala svůj čas a pomohla jí album posunout o pár příček výš. Jen by se to asi příště chtělo víc zamyslet nad obalem, představa, že bych si měl tohle album koupit a doma pak na mě hleděla taková příšernost, mě zrovna nadšením nenaplňuje. Ale možná je to jenom můj názor. Rozhodně vyslechněte, dost možná v českém mainstreamu letos nic lepšího nebude.