Comeback Slipknot nemá chybu

Devítihlavá saň Slipknot už je v metalových vodách bezpochyby stálicí. Po perfektních deskách "Slipknot", "Iowa" a "Vol. 3 The Subliminal Verses" se snad nenajde fanoušek metalu, kterému by byl pojem Slipknot neznámý. Jejich osobitý styl, "nasranost" a drsná image jsou už nepřehlédnutelné. Nejnovější desce "All Hope Is Gone" předcházela mohutná propagace zejména ze strany kapely, silácké řeči typu "bude to tvář trhající dílo, na které svět není připravený" už k Slipknot, a hlavně ke Corey Taylorovi tak trochu patří. Tím se ale kapela dostala do malé místnosti bez zadních vrátek, a očekávala se opravdu, opravdu dobrá deska. Na 72minutovou All Hope Is Gone se nakonec sneslo hodně špíny od rozličkých kritiků a fanoušků, na druhé straně je stejně početná skupina těch spokojených. Jak to s novýma deskama bývá, někomu se prostě líbí, někomu ne.

Začínáme bezmála dvouminutovým intrem, které pomale graduje až do ostrých kytar a zběsilých bicích, které posluchače nabudí na další skladby. Po intru se do nás pustí "Gematria (The Killing Name)". Začíná typicky rychlými bicími, upřímně kdo od Joeyho čeká něco pomalého? Pak přijde na scénu Corey. Svým tempem mě zaskočil a určitě mile překvapil. Zlí jazykové ale tvrdí, že "změknul", u mě je Corey stejně kvalitním zpěvákem jako u předchozích alb. Myslím, že jeho hlas se u Slipknot nahradit nedá a já jsem s jeho zpěvem spokojený. Po jeho partu ale přichází sólo, které mě tam moc nevoní. Ale první skladbu hodnotím rozhodně pozitivně. Corey válí. "Sulfer" neubírá na tempu a je to další kvalitní song s rychlým nástupem Coreyho, odzbrojující silou Joeyho bicích (nesmím ale zapomenout na perkusisty Shawna a Chrise) a ostrých kytar. V refrénu Joey přechází na své čisté vokály. Tyto kvalitní přechody jsou jednou ze specialit Slipknot, resp. Coreyho (viz "Wait and Bleed" - Slipknot či "Left Behind" - Iowa). Následuje jeden z nejkvalitnějších stavebních základů alba a můj největší miláček z All Hope Is Gone. "Psychosocial" spatřil světlo světa z celé desky nejdřív, a naprosto mě dostal. Taková odzbrojující síla bicích, jakou předvádí Joey společně s Shawnem a Chrisem, je naprosto zdrcující. Ani ostatní členové se samozřejmě nenechají zahanbit a rytmické kytarové riffy s dunící sílou bicích a Coreyho frázujícím zpěvem tvoří neobyčejný zážitek. V refrénu se trochu odlehčí a jede se na novo. Vynikající věc!

I následující "Dead Memories" patří mezi ty vyšperkované, lesknoucí se klenoty. Zde Corey opravdu trochu "změknul", ale do této skladby dal víc než jen svůj growl, téměř celou skladbu odzpívá čistě a je slyšet, že to opravdu prožívá. Proto tato skladba je jedna z nejlepších a na poslech velice příjemná. "Vendetta" sází na rychlé kytary a pekelné bicí. Corey opět mění polohu hlasu a zpívá za přechodů bicích, následované ostrou "nasranou" kytarou. V "Butcher's Hook" slyšíme Coreyho opět s jeho "zlým" growlem, a v refrénu se střídají drsné výkřiky v kontrastu s čistým zpěvem. Táhnoucí se "Gehenna" je ukázka toho že i řezníci ze Slipknot umí trefně zpomalit, přesto se čas od času dočkáme Coreyho growlu. Chytlavé "This Cold Black" a "Wherein Lies Continue" jsou přirovnatelné k úvodní Gematria, svou rychlostí a typickou energií Slipknot. "Snuff" je zase spíše ve stylu Gehenna. Další vrchol přichází s "All Hope Is Gone". Ďábelská rychlost Coreyho a Joeyho je úctihodnou ukázkou umění Slipknot, i v refrénu kvalita tohoto hitu kulminuje a kytarové sólo ji ještě podtrhne. Pomalejších skladeb je na All Hope Is Gone více než jsme bývali zvyklí. Další taková je i "Child Of Burning Time". "Vermillion pt. 2", také se táhne, a je v ní hodně zmixovaných prvků. Kdo čeká rychlou tečku bude asi zklamaný, Slipknot s "'Till We Die" udržují pomalé tempo a touto finální skladbou smutně a depresivně uzavírají naši jízdu touto deskou.

Slipknot s deskou All Hope Is Gone možná neukázali tolik co bylo očekáváno, nebo i vyvoláno samotnou kapelou, ale o propadáku určitě mluvit nemůžeme. Album si zachovává tvář Slipknot, a obsahuje několik velice, velice vydařených kousků, moje TOP 3 vypadá takto: Psychosocial, All Hope Is Gone, Dead Memories. Ale všechny (snad vyjma posledního trojlístku pomalých skladeb) mě bavily. Fanoušci Slipknot mohou být spokojeni a odpůrci ať si plivou.