Album The Gray Chapter od Slipknot není rozhodně šedivé

Slipknot si v posledních letech prošli těžkým obdobím. Tato početná parta se musela vyrovnat se ztrátou dvou zakládajících členů a především u baskytaristy Paula Graye šlo o ztrátu tragickou. Sice se skupina objevovala na koncertních pódiích, protože bez toho, jakoby nebyla, ale na nové řadové album se čekalo celých šest let. Sám název 5: The Gray chapter napovídá, v jakém podtextu se počin nese. Album je samozřejmě věnováno zesnulému basákovi.



Dlouhé očekávání sebou jistě přináší i otázku, jestli kapela pod tlakem nepříjemné události dokáže také hudebně navázat na to, čím se proslavila a dokáže to udělat dost zajímavým, aby se to nestalo klišé. Zvlášť, když velká část slávy padá na vizuální stránku její produkce. Navíc crossover je sice stylem moderním, ale už má také své nejslavnější období za sebou.

Traumata, která se léčí palbou bicích

Pravda je, že jistá zhrzenost a trauma z toho, jak svět válcuje jedince, se albem nese už od začátku a nutno dodat, že to není vůbec špatně. Je to právě ten duch, kterého by album mělo mít. Do takovéhoto hudebního stylu se se podobná témata jistě hodí, proto právě podobná muzika existuje. Kapelu to tak nutí použít kromě svých typických rifů a bicích eskapád také určitou dávku melodií, které dělají album poslouchatelné a nevrhají ho do šedi průměru.



Už příjemné intro nadnáší katastrofický scénář. První skladba Sarcastrophe má sice plnit úkol rozehřívací vypalovačky, ale zrovna ta nepřináší nic než ten průměr. Zato následující AOV, to je jiná liga. Je také o dost delší a podobně jako většina ostatních skladeb má přes čtyři minuty. Nechoďme daleko, hned následující The Devil in I je typickou ukázkou slipknotí tvorby. Naprosto jasná rytmika, kterou ihned poznáte, když vás vzbudí o půlnoci a v tom se proplétá kombinace řevu a melodického zpěvu Corey Taylora.

Když déšť je to, po čem toužíš

A to jsme teprve v první čtvrtině alba. To celkově čítá více než hodinovou stopáž. Je prostě znát, že má kapela po tolika letech od vydání minulé desky co říct. O ostatních skladbách platí výše popsané. Dobře známá slipknotí rytmika není na škodu. Zaceluje album do ostatní tvorby. Výrazné melodie dělají album poslouchatelné po celou dobu stopáže. Významným prvkem je jakási industriálnost nahrávky, kterou dotváří citlivě vložené samply. Šťavnatost dodává i zvuk, který především v tvrdších pasážích připomíná nahrávky death metalových kapel.



Jmenovitě lze vyzdvihnou ještě několik písní. Killpop nese poselství nejen názvem, ale i skladbou a to se nejedná o žádnou vypalovačku. Goodbye pochopitelně asi nejvíce ctí podtext alba. Zlatým hřebem je dvojice skladeb Nomadic a The One That Kills the Least. Obě nabízejí velmi dobře zpracovanou emulzi tvrdé muziky a melodií. Poslední If Rain Is What You Want se loučí s tímto světem plným zkázy.

Výrazným prvkem hudby Slipknot vždy byla jistá efektnost. Přiznejme si, že ta vždy tvořila velký podíl úspěchu kapely. I Album 5: The Gray Chapter je samozřejmě takto stvořeno. Skladby ještě lépe, než na nahrávce, vyzní naživo. K tomu je crossover velmi vhodný. V Americe je dnes obrovské množství kapel, které hrají mix metalu a core stylů a nutno dodat, že tvorba mnohých z nich po hudební stránce Slipknot předčí. Nicméně i přesto je Album 5: The Gray Chapter bez ohledu na další aspekty především poslouchatelné a nudit by mohlo jen na velmi malých úsecích stopáže, které se zdají být při celkové délce bezvýznamné.