Rok 2019 byl a stále ještě je rokem značné nostalgie pro řekněme starší metalové (potažmo rockové) fanoušky. Nové desky vydalo mnoho kapel, které byly fenoménem na začátku tisíciletí a často odrazovým můstkem pro drtivou většinu začínajících příznivců rocku, metalu či punku. Nové desky vyšly od Korn a Killswitch Engage, přes Rammstein a Papa Roach až po Blink 182, Sum 41 nebo Zebrahead. Slipknot je bezesporu skupinou, která tvarovala hudební vkus přinejmenším mé generace a přestože je letos velmi těžké označit jednu desku jako nejočekávanější, nová placka Slipknot by mezi kandidáty jistě byla.

 

 

Šestá deska "We Are Not Your Kind” dostala svůj název z textu loňského singlu „All Out Life”, který se na albu neobjevil. Pět let od ".5: The Gray Chapter” se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale i přesto Slipknot opět velmi výrazně zčeřili metalové vody a očekávání byla obrovská. Důvod? Především jde o to, že maskovaní maniaci mají svou pověst kvalitních muzikantů a megamozek Corey Taylor zkrátka nevypustí něco, co není perfektní. Protože Slipknot nevydávají masově vyráběný metal každý druhý rok, všechny jejich desky mají výtečnou kvalitu a opravdu dobrý materiál. Výjimkou není ani "We Are Not Your Kind”.

 

Stejně jako u již zmíněné předchozí desky dochází ke změně v sestavě. Prapůvodní devítičlenná sestava přátel s maskami se dlouho zdála neprůstřelná, nicméně v posledních letech se tento koncept začíná pomalu rozpadat. Již před šesti lety byl vyhozen kultovní bubeník Joey Jordison (#1), kterého si snad každý pamatuje díky jeho hře vzhůru nohama. Tragicky skončila hudební cesta pro baskytaristu Paula Graye (#2) a nejnovějším úbytkem je odchod "pinocchia” Chrise Fehna (#3), který kapelu opustil letos někdy na jaře kvůli finančním a marketingovým nesrovnalostem, což vyústilo až v žalobu a následný vyhazov. I přes tyto nepříjemnosti k zásadním kvalitativním výkyvům nedochází, protože tvůrčí jádro kapely zůstává. Zůstává hlas kapely Corey Taylor (#8), velmi charakteristický perkusista Shawn "Clown” Crahan (#6, ano, ten který mlátí baseballkou do popelnice), kytarové duo Jim Root (#4) a Mick Thomson (#7) i duo Craig Jones (#5) a Sid Wilson (#0), obstarávající klávesy, samply a DJský pult. Zdá se, že alespoň prozatím se chytli i "nováčci” Alessandro Venturella a Jay Weinberg, kteří sice nezdědili očíslování od svých předchůdců, ale po hudební stránce jim to šlape jak má.

 

 

Intro v podobě „Insert Coin” působí zajímavě elektronicky a buduje napětí. Už tento úvod vyvolá nezvykle temný pocit, který se jen potvrdí v prvním singlu ke skladbě „Unsainted”. V klipu k „Unsainted” kapela představuje nové masky a celé to připomíná nějaký zvrhlý kult. Jestliže má tato skladba poměrně standardní strukturu, tedy napínavý úvod, kytarová řežba, řev a čisté vokály v refrénu, následující singl „Birth of The Cruel” je jiný. Zaujmou jemné industriální pasáže a dá-li se to tak nazvat, je o poznání klidnější. Krátkým šumivým přechodem „Death Because of Death” se dostáváme k nejlepším skladbám na desce. 

 

Vynikající „Nero Forte” vás nenechá ani vteřinu v klidu a svou neutuchající dynamikou připomíná „Psychosocial” z desky "All Hope Is Gone”. Další „Critical Darling” na agresivitě neubírá, nicméně je o poznání houpavější a v závěru i melancholická. Takový závěr připravil půdu pro „A Liar’s Funeral”. Teskná, post-metalová jízda plná vzteku, ve které Corey Taylor dává na odiv svůj ohromný vokální rozptyl. Předvedou se zde i kytaristé svými melodickými vyhrávkami, které lehce evokuje tvorbu Stone Sour.

 

 

S „Red Flag” se vracíme zpět ke klasice a můžeme opět nechat své kadeře létat při výbojné hostině plné ostrých kytar a vynikajících perkusí. Co bude dál, ptají se Slipknot v dalším přechodu „What’s Next” s klávesovou vyhrávkou, která předpovídá příchod strašidelných osminohých stvoření. Skladba „Spiders” je bezesporu největším experimentem na desce a zároveň i nejzajímavějším kouskem. Nepamatuji si, že by si Slipknot ve větší míře pohrávali s elektronikou, nicméně „Spiders” je protkaná slizkými hororovými samply a klavírem velmi vkusně a nenápadně nahání husí kůži. Brr. Nic příjemného pro posluchače, kteří pavouky příliš v lásce nemají.

 

Naštěstí přichází další řežba v podobě „Orphan”, při které můžeme tu právě zažitou hrůzu setřepat. na závěr přijde další netradiční píseň nazvaná „My Pain”, což je hluboká sonda do zpěvákovy mysli. Zatímco „Spiders” naháněli hrůzu, „My Pain” je těžce depresivní a sklíčená. Téměř sedm minut dlouhá skladba je roztahaná i za pomoci elektronických samplů, "přidušených” vokálů a jak název napovídá, zkrátka plná zoufalství a beznaděje. Předposlední „Not Long for This World” se pomalu vrací k tvrdšímu zrnu a přestože není kdovíjak rychlá, rozhodně nabízí zajímavý poslech. Úplný závěr patří poslednímu ze tří singlů, skladbě „Solway Firth”, ve které se konečně opět řve, kvílí kytary a bubeník Jay Weinberg předvádí svou nejlepší práci.

 

Šestá deska Slipknot je fantastická práce nejen co se hudební složky týče. Je velmi ponurá a tématicky slyšitelně smutnější a vážnější než práce předchozí, nachází se na ní dost experimentů a novátorství a je i velmi, velmi naštvaná. Slipknot jsou stále vynalézaví, umí ohromit a ničeho se nebojí. Jedná se o velice intenzivní zážitek, kdy se tvrdé metalové skladby střídají s těmi ponurými a nutí posluchače držet pozornost. Velmi oceňuji i krátké přechody „Death Because of Death” a „What’s Next” včetně intra „Insert Coin”, které skladby nenásilně oddělovali a stylově i náladově na sebe navazovali. O vokálech Coreyho Taylora nemusí být vůbec řeč, protože všichni víme, že tento člověk je nejen hudební génius, který dokáže napsat zajímavou a pestrou skladbu, ale že je i neobyčejně kvalitním zpěvákem s obrovským rozsahem. Souhlasím s fanoušky po celém světě, že "We Are Not Your Kind” je famózní deska a jedna z nejlepších v kariéře Slipknot.