Závišova dvanáctka má říz a plnou chuť

Znalci regionálních piv by si podle nadpisu mohli myslet, že se omylem ocitli na stránkách s gastronomickou tématikou, ale o omyl se nejedná. To pouze dnes už i mimo undergroudové kruhy velmi známý lidový písničkář Záviš vydal další z početné řady studiových alb svých zhudebněných veršů. Novinka dostala celkem příhodně název shodný s jedním z produktů poličského pivovaru, Závišova dvanáctka.



Změn oproti minulé, Závišově deváté, nastalo minimum. Ani tentokrát mistr nestvořil album v podobě konceptuální, jako se tomu už dříve několikrát stalo. Jednoduše nahrál songy pouze se svou kytarou tak, jak je složil na verše, které ho v průběhu života napadají. Tentokrát si však nechal básně, které písně obvykle uváděly, v šuplíku. A popravdě, celkem silná míra melancholie z minulosti se přelila do veselejších nálad. Chmurných písní je poskrovnu a prim hrají veselé zhudebněné říkačky.

Komunisti do Závišových lásek nepatří

Fanoušky svérázného písničkáře tak nepřekvapí notoricky známé hudební postupy tykající si s lidovou srdečností. Tématicky je však album Závišova dvanáctka celkem pestré. Patnáct plnohodnotných písní, které opěvují opravdu širokou škálu životních situaci, tak ani po letech nemohou nudit. Snad poprvé se v Závišově hudební tvorbě objevila narážka na politiku. Svědčí o tom název Komunisty nemám rád, ale samotná píseň o negativním vztahu ke komunistům vlastně není. Jen popisuje umělcův vztah ke světu obecně: ,,Slunko už zapadlo, odlož holka šat, budu opatrný, nemusíš se bát. Bůh ví, jak dlouho mi ještě bude stát, já komunisty nemám rád."



I v jiných písních se jedná se o typickou Závišovu kombinaci témat. Radost ovšem dělá důsledné veršování, které je vlastně tím, co na Závišovi může nejvíc bavit, pokud se někdo nevyžívá pouze ve sprosťárničkách. Ty samozřejmě chybět nemůžou, jako např. V Kominíkovi: ,,Na zámku se dobře žije, když vám obsluhuje pyje kominík." V Náladě na piču však o sprosťárnu nejde, jedná se o jednu z typických melancholických písní: ,, Má duše jeden je šrám, náladu na piču mám." Je také klasickou ukázkou toho, co Záviš z velké části představuje. Vážná témata schovává v obhroublém vyjádření, které ale opět zjemňuje citlivé veršování i melodie. Zaviš tak promlouvá lidovým jazykem, aniž by se stával buranem.

Se Závišem cestou přímo do pekla

Ještě více snad v podobném duchu pokračuje Až mě dojde pára, ale to je tak z chmurů všechno. Pozornost zaslouží song Pan Nijaký. Je ukázkou Závišovy jazykové hračičkovosti, kde se i na tématu o ničem dá slušně posluchačsky smlsnout na lahůdkách jako: ,,...bez kérky však tetován, to je ten Nijaký pán."   Díky umělcově přirozeném talentu dává i Pan Nijaký smysl. Kdyby nic jiného, tak skočná V Dolním Zákokotí musí spolehlivě zvednout ze židle štamgasty v kdejaké putyce nebo alespoň je přimět si zahulákat: ,,V Dolním Zákokotí šel pitomec s chotí, přišly na něj choutky, cukaly mu koutky. Šaty stáhl z paní, co visely na ní, kalhotek jí zbavil, jako čokl zavyl." Věrní fanoušci jistě rádi vzpomenou třeba na legendární Nenázvuhodnou prasečinu. Krásnou ukázku kombinace milostné a hospodské poetiky pak předvádí Nevadí. Posluchač bude překvapen pointou příběhu.



I když by se mohlo zdát, že Záviš nemůže po plodné tvorbě z minula překvapit, pravda je taková, že nových patnáct písní na Závišově dvanáctce není vůbec marných. Vzhledem k tomu, že ubylo chmurných nálad, je nové album vlastně ještě více poslouchatelnější a vstřícnější širšímu publiku, než některá předešlá. Přestože, jako každému, Závišovi přibývá let, jiskra ve verších mu vůbec nemizí. Ve zdánlivě přihlouplých tématech a příbězích se stále schovává ta neopakovatelná poetika, díky které se pojem umělcova jména už dávno vyhoupl z prostředí zakouřených hospod do vyšších sfér okolního života. Doufejme, že mistr zase jednou po nějaké ,,kurvě" zatouží a vrátí se z Výletu do pekla co nejdříve: ,,Nesmí chybět flaška rumu, tak akorát na kuráž, doufám, že si také se mnou, doufám, že si také dáš..."