Nevytahuj mi ho prosím na veřejnosti

Není třeba se obávat, Záviš se nezbláznil, ani neuchlastal. Jeho nové album Nevytahuj mi ho prosím na veřejnosti se zdá být další hvězdičkou na pornofolkovém nebi. Sám název sice nevypadá nějak originálně a kdo by si myslel, že se podobná věta nedá pořádně zhudebnit, bude překvapen.

Již jsme si za léta zvykli, že prostořekého básníka a písničkáře Záviše obcházejí chmury a ty navštěvují jeho texty, které se často kromě veselých, sprostých říkanek točí kolem smrti. Písničkám to pak dodává krásný tragikomický výraz, u kterého se člověk pobaví, ale občas i zamyslí. Záviš svým přirozeným citem vkládá do svých alb obojího vyrovnaně a tak ti, co mají rádi šťavnaté sprosťárničky, si stále rozšiřují svoje obzory a ti, co mají rádi jistou váhu umění, zklamáni také nebývají. To vše samozřejmě vždy s velkou dávkou nadhledu, kterým je potřeba nahlížet jeden velký originál. Jakkoli je často odsuzován, musejí si mnozí přiznat – a to i na odborné bázi, že Záviš má svoje nezaměnitelné kouzlo. Klidně si lze představit, jak někteří moralisté dokáží mávnutím ruky zavrhnout „tu špínu" a někde v soukromí si Závišovy písničky tajně pouští, jako když si mnich prohlíží pornočasopis.

Minulá alba byla často hudebně utvořena do nějakého konceptu. Nejlépe je to vidět na desce Sejdeme se na věčnosti. Proto se lze jen domnívat, jakou bude mít mistr zrovna náladu, na které zábavě se to zrovna octne a kam tím pádem svoje další album zrovna hodí. Že se lze dočkat i výrazného překvapení, dokázalo album Když prší.

Inventura v márnici i v hospodě

Po předehře, která je milá a příznačná pro Záviše právě v tom, že je nahraná na elektrickou kytaru a tahací harmoniku a zní tak zároveň rockově a hospodsky, přichází titulní píseň. Ta je tak, jako i ostatní písně, uvedena několika recitovanými verši. A hned přichází Závišova specialitka. Všechny verše se rýmují. A že jich tam není málo a ještě dávají radu, jak se zbavit nenechavé milenky. A ke všemu kytaru doprovází velmi dynamicky příčná flétna. „I když budeš ochuzena četných radostí, dopřej mu v klidu viset, zanech těch něžností." Ale to už je tu téma smrti: Inventura nebožtíků. Dozvíme se, jaké pocity vyvolá cedulka „inventura" na dveřích márnice.

Chmury se ale po několika sklenicích zlatavého moku přeženou a Apapahu nás zavede na policejní stanici mezi povedenou partičku strážců zákona bez výrazných sprostot a naopak s dávkou romantiky. Při Zprávě ze záhrobí si už ale poskočíme, i když se to podle názvu nezdá. Už podle prvního hrábnutí Mistra do strun se každý pornofil chytne. Nyní je nádhernou baladou na situaci, kdy dojde pivo. „To mě velmi mrzí, to mě velmi rmoutí, jedna kurva se tu se mnou v koutě žízní kroutí." Opravdová upřímnost, jakou může podat jen Záviš. A co dál je píseň o tom našem osudu na téhle zemi, zní vážně a rádi si ji zazpíváme po několika vypitých půllitrech, když si budeme chtít postesknout. A jsme u pravého pornofolku. Píseň Panáček je sice naléhavě baladická, ale to jen tak vypadá („Robertek, takto se jmenuji, nemějte obavy ženy milé, nesu vám trošičku zábavy pro ty vaše kundy roztomilé.") To aby bylo jasno, kdo že je tady ten panáček.

Co netýká se Karlíka, to se týká králíka

Ale od balady se přesuneme k jedné opravdu závišovské. Jistě dobrý tip na hit, skladba Karlíka se to netýká, připomene svojí atmosférou pár kusů z minulosti. Hudebně však přináší pro Záviše nově středověký nádech. Jako postaru je jedna ze Závišových zpovědí. Takovou malou sprosťárničkou bez příběhu, s milou melodií, je Nemocný králík. Krásný příklad, kdy se Záviš nadechne a text vyplivne jako ranní hlen. Krátké, úderné, zprznit, co se dá: „Mám nemocného králíka, z očí mu kape hnis…" a to ostatní je škoda prozrazovat, poslechněte a zasmějete se. Následuje plnohodnotná písnička, blues o upřímném vztahu k práci. Ach jo.

Unavená tetička a morálka Rabijáků

Mnoho umělců už napsalo něco o Praze. Tato fascinující matka nedá mnohým spát. Tetička, jak ji Záva nazývá, mu je blízká, tráví v ní mnoho času, koncertuje, má tady přátele a tak ji ani jako Moravák nepomlouvá, nezávidí jí. Prostě ji přirovnává k vyždímaný kurvě, která už dvě noci za sebou nešla spát. „Praho, Praho, Prahóóó, nemáš dnes barvu zdravou. Praho, Praho, Prahóóó, ty kurvo nad Vltavou!" a poslední opilci k ránu zalézají do svých děr. Následuje balada z jedné závodní kuchyně - typicky po závišovsku. Poté si ještě zatancujeme skočnou Rabijáckou polku. A nakonec se porozhlédneme V lese, a nálada bude taková zajímavě mystická – samozřejmě v Závišově podání.

Vulgarita upřímností potřísněná

Po poslechu celého alba zůstává pocit blaženosti, uvolnění a pohody. Opět je to nával ryzí upřímnosti, kvůli které Závišovi odpustí nějakou tu vulgaritku kdejaký škarohlíd. Dojem z alba hodně umocňují doprovodní muzikanti, které posunují písničky o nějaký ten stupínek výš. A že se jedná o pestrou směsici! Prostřídají se flétny, elektrická kytara, saxofon, klávesy, basa, housle a další.

Není třeba se zaobírat tím, jestli byl už některý motiv někde slyšen. Záviš tady není od toho, aby seděl někde doma a tvořil pro nějakou akademii. Záviš si prostě jen tak hraje a skládá a nás může těšit, že si spolu s ním můžeme zazpívat, popít a zapomenout na běžné životní starosti. U tohoto alba se už podesáté zapomíná tak krásně a to s pocitem, že je tady ještě někdo, kdo k nám pronáší pravdu od srdce, vlastně přináší i kus sám sebe.