Záviš, syn vojáka

Nechápu sice, když někdo zcela vážně označuje Záviše za umění, ale jeho písničky jsou fakt „prdel". V Synovi vojáka to je doslova perla za perlou.

Hned refrén úvodní silně militaristické Já na vojnu nepudu (Závišův otec byl voják z povolání) to říká bez kompromisů: „Já to mr…". V tomhle duchu to jede dál – Kníže pornofolku vybrnkává na kytaru své vlezlé melodie, občas do doprovází harmonika (působící jako opravdové zpestření) a píseň bez sprostého slova nehledejte. Nejlepší na tom ale je, že Záviš dovede z úplně nejbanálnějšího námětu (jako např. v Bramborách, pojednávajících o přípravě rumu) vykroutit rozsáhlý epický příběh (jen tak mimochodem doplněný o půltucet sprostých vtípků). A pak jsou tady kousky, jejichž názvy hovoří za vše jako Chcanky či Ženy po přechodu. Dovede také spustit pěkně parodicky – Tyrolácká kultura sice končí očekávaným supergrupáčem, Červený most má však až melancholické zabarvení, které Závišovi překvapivě dobře sedí. Přirozeným vrcholem a hitem alba je ovšem lesbická tragédie Dvě panenky.

Syn vojáka rozhodně pobaví, ale asi se nedá poslouchat vždy a všude.