Sentimentální ohlédnutí za dosavadním Dylanovým životem

Tak tohle je něco pro staromilce a fanoušky Boba Dylana, který se opět po roce rozhodl oprášit některé popové tradicionály, jako v případě loňského alba Shadows In The Night, a přetavit je do dalšího albového zářezu na své pažbě. Dylan si tak nejspíš řekl, že už rozpůjčoval ze svého repertoáru, co mohl, a že je na čase začít vybírat daň také od ostatních.

Výsledkem jsou "Padlí andělé" - kolekce songů, které před drahnými lety bodovaly u posluchačů v tradičním big bandovém pojetí. Dylan je ale pojal po svém. Zejména s ohledem na své hlasové možnosti. A tomu musel pochopitelně přizpůsobit i hudební kabát. Ten je ušit natolik decentně, že může svou hřejivostí leckoho ze současníků uspat. Je totiž postaven zejména na steel kytaře, která dává big bandovým "vypalovačkám" mnohem civilnější, usedlejší ráz.



Dylanovi šlo ale v tomto případě asi o mnohem víc. Především o generační výpověď, kterou se nám snaží zprostředkovat. Přesto se i v tomto jemném předivu najdou svižnější kousky jako Skylark nebo That Old Black Magic. Ale i ty jedou tak nějak na půl plynu a nevybočují na desce z nastavených mantinelů. Bob Dylan nebyl nikdy velkým showmanem. Za to skvělým skladatelem, na kterém si mnozí udělali jméno. To první plní na desce do puntíku. To druhé nemá vůbec zapotřebí. A tak je i nutno k albu Fallen Angels přistupovat. Jako k sentimentálnímu ohlédnutí za dosavadním Dylanovým životem.
Autor textu: Roman Zahrádka