Bob Dylan a jeho pokus o bouři

Někteří recenzenti pějí na letošní a to již 35. studiový přírůstek do Dylanovy diskografie chvalozpěvy a nerozpakují se oznámkovat Tempest plným počtem hvězdiček, jiní naopak s despektem mluví o průměrném produktu písničkáře udržovaného při uměleckém životě již jen setrvačně běžícím autopilotem. Pojďme se tedy Dylanově letošní 'bouři' podívat zblízka na zoubek a zkusme odhalit, kdo z těchto dvou táborů má blíž k pravdě.

První polovina chvalitebně

Úvod Duquesne Whistle nás zavádí kamsi do dob dávno minulých, nám Čechům to bude nejspíš znít jako potlach na Sázavě z dob Rychlých šípů. Teprve nástup celé kapely včetně hammondek v pozadí dodá písni náboj a poněkud současnější vyznění, nicméně retro atmosféra vydrží i přes nástup Dylanova překrásně zrnitého chrapláku, který píseň výrazně pozdvihne z její zvukové zaměnitelnosti s desítkami dalších podobných kousků. Mimochodem při závěrečném nepříliš výrazném kytarovém sólu si akorát tak můžeme povzdechnout, že kytaristi Michael Bloomfield (podílející se na legendárním Highway 61 Revisited) nebo Stevie Ray Vaughan (který u Dylana hostoval na Under the Red Sky) již dávno nejsou mezi námi.

Přes podobně znějící druhý track Soon After Midnight se dostaneme k bluesové Narrow Way, částečně připomínající alternativnější alba černošského bluesmana R. L. Burnsidea, ve které Dylanův hlas září ještě lépe než v předchozích kouscích, tady je výsledek na jedničku. Pozvednutou laťku však zcela spolehlivě sestřelí hospodsky rozhozený úvod následující Long and Wasted Years.

Po velmi příjemně plynoucí Pay in Blood, která se v porovnání s většinou dalších písní může pochlubit i několika zajímavými hudebními přechody a pro mě představuje nejlepší kousek alba, bohužel následuje utahaná odrhovačka s názvem Scarlet Town. U Early Roman je sice jako autor uvedený Dylan, nicméně se jedná o tak jasnou verzi Dixonovy hitovky Hoochie Coochie Man proslavené Muddy Watersem, že by veškeré hudební tantiémy měli dostat Dixonovi dědici. Odhlédnuto od této nespravedlnosti však musím přiznat, že se jedná o poměrně slušně zvládnutou verzi této bluesové klasiky.

Druhý poločas, to jsou tři písně a 30 minut

Tin Angel pro mě představuje naprosto nudnou a zcela zbytečnou 'píseň' (hudebně jde totiž pouze o jeden jediný mollový akord), v jejímž případě by bylo posluchačsky daleko příjemnější, kdyby stejný text Dylan zarecitoval a zařadil až na konec alba jako bonus track pro milovníky své poezie. Pro mě osobně by byl její poslech utrpením i při rozumné písničkářské délce, tedy tři či čtyři minuty, ale vydržet jejích celých devět minut, to už je z kategorie mučení vězňů na Guantanámu.

Pokud by však někdo doufal, že tímto trackem Dylan 'žánr' recitovaného zpěvu nad jednotvárným a zdánlivě nekončícím doprovodem vyčerpal, toho čeká velmi nepříjemné překvapení: následující Tempest není totiž nic jiného než 14-ti minutová sloka bez refrénu(!), hudebně v hávu irské hospodské odrhovačky, popisující smutný konec Titaniku (dvě třetiny vězňů na Guantanámu by se nejpozději v půlce tohoto tracku přiznali i k tomu, co nikdy nespáchali). Jinými slovy jednoznačný kandidát na bonus track číslo dvě, tentokrát s poznámkou 'pro milovníky Dylanovy poezie s opravdu velmi pevnými nervy'. Hudebně příjemná avšak nikterak objevná tříakordovka Roll on John (věnovaná Lennonovi) pak při svých sedmi minutách působí jako milosrdně krátký závěr alba.

Palec nahoru či dolů?

Řekněme si to na rovinu: pokud by Tempest vyšla pod jménem John Smith či Milan Novák, všimnul by si jí nejspíš jen málokdo. Ale protože je pod ní podepsán Bob Dylan, můžeme se probírat desítkami recenzí ze všech koutů světa, které se snaží rozebrat zakódované významy v textech, zařadit album do kontextu písničkářovy obdivuhodně vitální 50-ti leté kariéry nebo popsat její jednoduché jedno-, dvou- nebo tří-akordové písně názvy nejrůznějších hudebních stylů a podstylů vzniklých za posledních 100 let.

Za sebe mohu závěrem říct, že: 1) Z muzikantského pohledu se jedná o slušně vyprodukované album s povedenou atmosférou, nicméně složené z hudebně zcela průměrných resp. spíše podprůměrných písní, jinými slovy žádné Like a Rolling Stone, I Want You nebo Knockin' on Heaven's Door tu rozhodně nečekejte. 2) Textově je Dylan naopak nadále kategorií sám pro sebe a fanoušky jeho poetiky by deska měla nadchnout, tím spíš, že 3) Dylanův hlas za ta léta dozrál k chraptivé dokonalosti, jakou mu může i takový Tom Waits závidět, a jeho zpěv si - na rozdíl od desky jako takové - jednoznačně zaslouží maximální možné hodnocení.