Saxon dokáží hravě vrátit okované fanoušky o čtyři dekády nazpět

Tahle metalová parta z Anglie byla vždycky ostrá jako břitva a uchvátila mě už v pubertě. Díky rychlému prstokladu mého kámoše jsem měl naposlouchaná alba Wheels Of Steel nebo Strong Arm Of The Law (obě z roku 1980) jako snad nikdo jiný předtím a nebýt jeho tragické nehody v Itálii, těšili bychom se nejspíš z úspěchů Saxon dodnes.  

Že nemluvím do větru, dokládá dvaadvacátá studiovka Thunderbolt, která vznikala v loňském roce pod dohledem ostříleného producenta a kytaristy Andyho Sneapa (Arch Enemy, Blaze, Megadeth, Accept nebo Judas Priest) a vyšla letos v únoru. A znovu ťala do živého. Potvrzuje tak známé rčení frontmana Biffa Byforda, že jsou klávesy změkčilost, a dokazuje zároveň, že se kapela po čase opět nachází v dobré skladatelské kondici. A přestože se vrací po klasické heavymetalové cestě zpět ke svým kořenům, například v chytlavé skladbě Sons Of Odin, neschází na desce experimenty.  



Nejvíce asi překvapí bombasticky zaranžovaná kompozice Nosferatu (The Vampires Waltz), jejíž syrová verze se nachází i v závěru alba. Překvapením je také těžkotonážní pecka Predator, v níž se Byfordův čistý vokál střídá s deathmetalovým murmurem, či svižný kousek They Played Rock And Roll, jenž je poctou skupině Motörhead, s kterou pojilo Saxon dlouholeté přátelství. Jakmile se v refrénu ozve Lemmyho hlas, garantuji, že se vám postaví chlupy do pozoru. Taková je to jízda. Dokáže hravě vrátit okované fanoušky o čtyři dekády nazpět, zvláště když kapela zní prakticky pořád stejně a Byfordův hlas je pevný jako tehdy. A o to jde v této branži především.
Autor recenze: Roman "News" Zahrádka