Royal Blood si svou českou premiéru odbyli svědomitě, ale něco tomu chybělo

David Malý, 23. 06. 2022

Čtvrteční večer nás v Hradci Králové čekala premiéra s velkým P. Britské duo Royal Blood působí od roku 2011, do našich končin si však pánové Mike Kerr a Ben Thatcher až do letošního léta cestu nenašli. Nabízela se tak otázka, do jaké míry je po této dvojici poptávka. Otázka, která byla zodpovězena krátce po deváté večer. Početný dav areál letiště naplnil velmi slušně a spousta zvědavců se zdržovala v dohledu obří KB Stage, přílišné nadšení či diskuze o Royal Blood jsem během dne však nezaznamenal.

Když show musí obstarat kamera

Gigantické pódium by komfortně pohostilo národní fotbalový tým, pro Royal Blood bylo však pódium až příliš velké. Nikoliv co se jejich statusu týče, nýbrž co do množství volného místa. Oba protagonisté se povětšinou drželi pospolu, snad aby se na velkém pódiu zpěvák Mike Kerr neztratil bubeníkovi Benovi Thatcherovi z dohledu. Žádná velká rocková párty se tak očekávat nedala a publikum si tak muselo vystačit s hudbou samotnou a detailními záběry na muzikanty. Kameramané něměli příliš na výběr a pánové si nepřipravili ani žádné projekce a tak jsme se dívali buď na jednoho nebo na druhého a nutno říct, že příliš vzrušující záběry nevznikly. Pozitivní však byl kvalitní syrový zvuk, který Royal Blood doprovázel prakticky celý koncert a pomohl jejich tvorbě vyniknout.

Duo během hodinu a půl trvajícího koncertu stihli sedmnáct skladeb, což se dá přeložit jako album a půl. Zahráli tedy polovinu celého svého repertoáru, přičemž se věnovali zejména debutové eponymní desce a novince „Typhoons” z loňského roku. Druhou desku „How Did We Get So Dark?” reprezentovala poměrně nevýrazná titulní skladba, rocková houpačka „Hook, Line & Sinker” a hlavní singl, povedená „Lights Out”. Koncert začal velmi slibně, když jako první dvě skladby pánové zvolili velmi kvalitní vzorky z desky „Typhoons” a to právě titulní skladbu a „Boilermaker”, která se dá považovat za jednu z největších pecek z jejich repertoáru. Na setlist se z debutové desky dostaly a méně výrazné skladby, ale nechyběly například „Come On Over” či „Little Monster”. Royal Blood rozhodně měli prostor i na setlistu dostaly se tam tak i skladby, které příliš profláklé nejsou.

Britovům do řeči příliš nebylo

Thatcher ani Kerr si evidentně na řeči moc nepotrpí a žádných proslovů jsme se od nikoho nedočkali. Ba ani nepadlo mnoho slov díků, vyjádření jakéhokoliv vděku nebo třeba představení kapely. Ne, že by to bylo úplně nutné, ale přeci jen, hráli tady vůbec poprvé. Showmani ani komici to zkrátka asi nejsou a bylo vidět, že se opravdu soustředí jen a pouze na svou tvorbu tak, aby divákům naservírovali co nejvíce skladeb. Tohle se také musí ocenit. Tvořit a potom odehrát takto komplexní, alternativní a syrové stoner/blues/garage rockové písně by nebylo jednoduché ani v pěti. Fakt, že Royal Blood toto zvládají (zdánlivě levou zadní) jen ve dvou je určitě obdivuhodné a zaslouží za to velké uznání, které se jim ostatně dostává, nicméně celou Evropu ani svět ještě nepobláznili.

S hity jako „Figure It Out”, „Ten Tonne Skeleton” nebo „Out of the Black” se to však může velmi rychle podařit. Dá se očekávat, že se k těmto hitům brzy přidá i novinka „Honeybrains” a pravděpodobně i další z chystané čtvrté desky „The Gamble”. Hudba Royal Blood posluchače rozvibruje až do morku kostí a je velice snadné pochopit, proč zejména v rodné Anglii sbírají jednu cenu za druhou. Do jisté míry se jejich pozvolný úspěch dá přirovnávat ke krajanům Arctic Monkeys s nimiž Thatcher a Kerr sdílí několik zajímavých paralel.

Royal Blood přijeli, odehráli všechny své hity a odjeli. Nerad bych jejich výkon nějak zlehčoval či snad kritizoval, avšak lidský kontakt a nějaké poděkování či elementární komunikace s fanoušky by rozhodně vylepšil dojem z jejich vystoupení. Pánové nebyli úplně psí čumáci, ale vřelí sympaťáci také ne. Buď jak buď, první koncert u nás mají za sebou a hudebně se vytknout příliš nedá.