Sains et Saufs: silně vyzrálá ZAZ na novince niterně obnažuje srdce světa

Právě dnes vychází nové album francouzské zpěvačky ZAZ pod názvem Sains et Saufs a já jsem nebetyčně šťastný a vděčný, že jsem ho mohl slyšet ještě před oficiálním vydáním. Je totiž jedinečné a nesmírně bohaté na pestré hudební polohy. Tuto skutečnost samozřejmě najdeme i na předchozích nahrávkách, ale na této desce čpí z téměř každé skladby tak nespoutaná autenticita, že se to těžko popisuje. A může být jak smutně pojatá, nástrojově zvýrazněná anebo intimně odzbrojující. Tohle je totiž deska, jejíž každý tón se musí naplno procítit. Chtělo by se říci, že 14 skladeb představuje (zřejmě) 14 nejrůznějších příběhů, které chtěla Isabelle Geffroy osobitě odvyprávět, ale v každém z nich je ještě toliko hudebních (a náladotvorných) rozmanitostí, že po čtvrtém i pátém poslechu jen lapám po dechu a upřímně se ptám, kam na to novodobá francouzská ikona prostě chodí? Samozřejmě si Isabelle mohla na v pořadí šestém albu dovolit komponovat v týmu svébytných kolegů, jejichž aranže přispěly v některých ohledech až k monumentálnímu vyznění zdánlivě jednoduchých písní. 

ZAZ se za prvé dokáže upřímně tvářit jako pocitová pěvkyně, která přináší sociální zamyšlení, leč je prostá agresivních výstřelků, spíše svou naštvanost hladí v jemných tónech akustiky. Za druhé v některých sonzích postupně nabírá rytmický podklad, kde se střídají rychlejší bicí prvky s jemným kytarovým brnkáním, které se ale často v druhé části písně atmosféricky zrychlí a nezřídka ho doplní i symfonické aranže. Typickým příkladem je lyricky silná Mon Dieu (Můj Bůh), kde v závěru vyloženě zazní fráze o Bohu, který je opuštěný. Nesmírně emotivní song! To však vypíchávám už jeden z nesčetných vrcholů, ke kterým různými oklikami deska dospívá, a můžete ji poslouchat, ve kterém pořadí chcete. 

Když to vezmeme chronologicky, jak jdou písně za sebou ve skutečnosti, zpočátku se deska tváří velmi zasněně, až melancholicky. Úvodní singl se přežene a ZAZino „promíjení" (Je pardonne) navodí zvláštní atmosféru, ale hispánsky zpívaným závěrem probudí zvědavost. Když se však naplno rozezpívá za stupňujícího se doprovodu akustických kytar i šlapavých bicí v druhé písni Au pays des merveilles, je jasné, že tahle nahrávka bude o silných pocitech, o nostalgii, kterou ale v současném světě chce přesto hledat a prožít. Když zpívá Je voudrais..(Chtěla bych…), a přidává na intenzitě, a posluchač ji stěží stíhá (vůbec) sledovat, jeho duše se ihned začne toulat ve snech. ZAZ je nekorunovanou básnířkou pocitů. Vybrnkávání kytary i rytmické bicí zesílí ve třetí skladbě Mon coeur tu es fou (Mé srdce, ty jsi blázen), jejíž jasný taneční rytmus se sympaticky rozvine do všech stran, až bych se prostě chtěl začít pohupovat na nejbližším parketu anebo rovnou v ulicích pařížské metropole, ke které ZAZ neodmyslitelně patří. Originálně jazzově-taneční je On peut comme ca, jeden z ikonických singlů, který se hodí do jemně melancholického rána, když vás drtí auto zácpa a vy jen mlčky pozorujete pouliční ruch z okna aut. 

Nemohu se však ubránit malého srovnání. Když si znovu pustím první odvážný debut Zaz a její jednoduše vystavěné hity Je Veux nebo Abluie de nuit, které loni oslavily 10let, a zaposlouchám se pozorně do nových skladeb, krásně slyším, jak se Isabellin vokální projev posunul. Ne že by změnil extrémně své kontury, ale umně se rozvinula v hloubce a uvolněnosti. Je to možná zkušenostní srovnání, kdy si na debutu chtěla prostě vyzkoušet vše, co je možné a šla od tradičních šansónů až po obyčejné folkové kousky, zatímco na čerstvém kotouči si již „jen" pohodově (leč vyloženě moderně) hraje s emocemi. Právě ve výše zmíněné Au pays des merveilles, která koliduje názvem s hitem jiného francouzského pěvce Yves Simona – nicméně s ním nakonec nemá tematicky nic společného!) - se postupně (a podmanivě dramaticky) rozvíjí do náladotvorných zákoutí. Na to však hned v další Mon coeur est fou přidá na zemitosti a uvěřitelnosti. O téhle dvojice songů lze psát romány, protože přinášejí při každém novém poslechu novou, ale pokaždé nádhernou emoční vzpruhu. Najednou pocítíte, že jejich lyrická hloubka dalece překonává předchozí desky, a nedokážete to přestat poslouchat. 

Z textů nezmizela hravost ani vážnost, i když ta spíše přibyla, ale přidejte lehký punc nostalgie a zdánlivě malá porce smutnění, kterého si je potřeba dopřát, aby se (možná) člověk dokázal psychicky vyzdravit jak trefně a aktuálně dokazuje nedávný druhý díl zábavného animáku Inside Out (česky V hlavě). ZAZ objímá emoční prostor ze všech stran a svým barevně rozmanitým pojetím odsouvá veškerou uměleckou hudební scénu (nejen) ve frankofonní Evropě na druhou kolej. Jako by se znovuzrodila Edith Piaf a v moderním a šarmantním hávu rozprostřela na svět své jedinečné francouzské srdce. Přes mnoho nostalgických pasáží však zpěvačka raději bez skrupulí frázuje, dynamicky tančí – slyšte impresivní beaty s jazzovými odchody v On peut comme ca -, ale hlavně se krásně usmívá (Mon sourire) na život, neboť v tom je její nejsilnější deviza. Opět zní z alba spontánní hravost a pozitivní radost ze života, ve kterém můžeme prožít všechno, obejmout všechny pocity. Ty veselé, ale i hluboké, nad kterými se musíme v sobě zamyslet. 

Smiřovací písní, která musí rozehřát všechna zatvrzelá srdce a která symbolicky trůní přímo uprostřed desky, je titulní Sains et saufs – dlouho jsem zkoumal, jak přeložit tenhle název, zřejmě asi metaforicky Zdraví a kromě toho…, což příznačně vystihuje desku. Ona je právě nejen o lásce, ale o lidské radosti, která je nakonec přes každodenní (ale i dlouhodobé životní problémy) spojujícím prvkem šesté desky. ZAZ pěje o (zřejmě) o své (možná nenaplněné?) lásce (skrytý refrén Mon amour), ale přesto ve svém finálním výrazu nakonec působí šťastně. 

Představuji si, že víš, což je překlad další skladby, neúprosně skočí do jazzového až bluesovitého komíhání, kde si hlavní aktérka dovolí odplynout svůj hlas do alternativních uliček. A neřeší ani rytmické disonance. Skoro se až utne ve svém projevu. Jako by intenzivně vzpomínala na lokální šantány, kde si (možná kdysi) lacině přivydělávala. Je to vzpomínka, která by se hodila spíše na bonusové demo, ale svým způsobem skrytá nostalgie, jež si všestranná zpěvačka chtěla dopřát. Stejně tak následující La flamme, která svým drajvem připomene naši současnou moderní šansoniérku Marii Kateřinu Tichou v písni Plamen. V žádném případě to není o kopírování rytmů, pouze vzdálené srovnání feelingů a čirých pocitových pasáží, které vyvěrají z obou songů. Je to však radost poslouchat! 

V Enfant pour Toujours (Dítětem napořád) přidává nejen piáno, ale úderné perkuse, další aranže a neuvěřitelné rockové kytarové sólo, které podkreslí její živý vokál. Ano, já ji tady opravdu věřím, že chce zůstat dítětem! I když se pak překvapivě, ale jen na okamžik zklidní v Que des liens, nelze než tleskat jejímu espritu. „Nejsme nic, pouze odkazem," zpívá sugestivně, a na pozadí pestrých aranží vede dramaturgii do atmosférického finále, ve kterém dominují smyčce, kouzelná akustika i nečekaně zaranžované sborové hlasy. Ač nenápadně ukrytý, je tenhle song nečekaně šmrncovní hitovkou, která vyčnívá nad celou druhou půli desky.  

Je těžké hledat nějakou slabou píseň, protože co song, to navýsost neopakovatelný osobitý přístup a neskutečně chytlavá skladba. A přitom to zpočátku znělo úplně nesourodě. Závěrečný trojlístek nových kousků je poté písňová dokonalost sama: v Bleu de la Nuit (Modř noci) bravurně experimentuje s opakováním refrénu, ale velmi rychle za sebou. V překvapivě zaranžovaném duetu Une passerelle vers la mer, který je jemnou popovou polobaladou a kde je slyšet francouzský umělec Raphaël Haroche, rozdmýchává tak jemnou romantiku, kterou byste marně hledali na předchozích nahrávkách. Svým způsobem je to revoluce i pro samotnou artistku vydat se i obyčejnějším, civilněji pojatým stylem, přesto však přitažlivým směrem. 

Neuvěřitelná ZAZ totiž chce být „blízko Tebe", což je název poslední skladby. Španělské songy už Isabelle složila – a netají se náklonností k tomuto zvonivému jazyku (viz závěr úvodní písně Je pardonne) – přesto je tahle píseň vyloženě ikonická. Pocitově, audiovizuálně i lyricky v ní rezonuje najednou esence radosti i nostalgie celé nové řadovky. 

 

Tahle deska se nemůže oposlouchat! Naopak! V každém novém poslechu totiž ZAZ zviditelní sama sebe skrze neskutečné množství vokálních poloh, slov i příběhů, které těžko odkryjí význam v náručí posluchače, ale nastolují intenzivní terapii, které chci znovu podlehnout. Sains et saufs má šanci bořit hudební hitparády a dovolím si říci, že i díky krásnému francouzskému jazyku, který právě díky vokalistce překonává veškerou přebujelou anglofonní world produkci. 

Opus magnum je nová deska francouzské divy ZAZ! Na viděnou v lednu v pražském o2 Universu!