WYFE: děláme si to po svým, tak jak nás to baví a těší

Ještě před vydáním jejich poslední desky jsem měla možnost prohodit pár slov s částí kapely Wyfe. Na moje otázky odpovídali Martyn ( kytara ), Marek ( zpěv ) a Adam ( bicí ).

 

Hudební Knihovna: Jak byste se popsali nebo představili někomu, kdo vás vůbec nezná?

Martyn: „Tohle je vždycky hrozně složité, ale já jsem o tom nedávno přemýšlel a začínám si myslet, že čím dál tím víc se do naší kapely promítá vlastně to, v jakých životních fázích jsme, tak myslím, že už jsme takový pomalu se zklidňující mileniálové. To jsem nás úplně nepochválil na začátek, ale vlastně mám pocit, že ta kapela teď je v nějaký velký fázi dospívání, a to jak lyricky, tak hudebně.

Jinak jsme šest let fungující kytarová, klubová kapela z Prahy. A tak už asi právě bylo na čase s tou třetí deskou trošku dospět."

Marek: „Já si myslím, že jsme se uvědomili, že jsme kapela. Vlastně jak jsme vznikli v covidu a bylo to hodně spíš o vzdálenosti a o práci jednotlivců, která se propojovala do nějakého celku, tak teď už je to čím dál tím víc jedno těleso a vlastně taky ten klasický koncept kapely."

Martyn: „Ale možná by nás měl popsat Adam, protože nás zná dlouhou dobu, je náš nejnovější člen a je s námi vlastně chvíli a zná nás dlouho zvenku, tak vlastně možná nás popíše nejlíp."

Adam: „To je pravda, já jsem se vlastně k vám teď přidal, tak jak je to dlouho, dva, tři měsíce oficiálně, ale tuhle kapelu znám hrozně dlouho už od jejího vzniku a vždycky mi přišla tak melancholicky upřímná a strašně přímá co se týče propojení nebo přednesu nějakých emocí, co jsem z toho vždycky cítil. Takže pro mě to byla vždycky hrozně hezky čtivá muzika nebo hezky čtivá kapela, co se týče muziky, tak textově. Bylo mi to vždycky hrozně blízké, takže takhle bych ji popsal já."

 

Hudební Knihovna: Kolik vás je vlastně členů? Protože na fotkách z roku 2022 jste tři, na fotkách z roku 2024 jste čtyři a teď na těch aktuálních fotkách je vás pět.

Martyn: „My bobtnáme. Já myslím, že to je součást toho dospívání. Tak, jak nám v kapele přibývají děti, tak nám i přibývají členové."

Hudební Knihovna: Kam až to zajde? (smích)

Martyn: „To uvidíme. My jsme začínali vlastně původně ve dvou s Márou, ale vlastně víceméně od začátku jsme byli ve třech. Potom jsme měli kluky, co s náma hráli naživo a v období mezi druhou a třetí deskou, kdy jsme začali psát nějaké další songy, tak nás napadlo, že bychom tu kapelu chtěli zvětšit. Přibrali jsme dalšího kytaristu, takže už jsme tam tři kytaristi. Tim, že obsluhujeme i jiný nástroje a je nás tam víc, ta kapela dokáže vytvořit větší masu zvuků naživo."

„Je to ještě zase o něco organičtější a myslím si, že to vlastně souvisí trošku s tím, o čem jsme mluvili předtím, že už nechceme dělat kompromisy, to jsme vlastně nikdy nechtěli, jako ta kapela vždycky stála na tom, že nechce dělat kompromisy, ale je to prostě všechno mnohem barevnější. Když to dělá víc lidí, tak do toho každej dá nějakou další paletu svých zkušeností, svých emocí a svých názorů a svých nápadů a je to barevnější celý, přestože je to furt černobílý."

 

Hudební Knihovna: A co vaše jméno, Wyfe, má nějaký speciální význam?

Martyn: „Já mám pocit, že naše kapela vlastně vznikala v roce, kdy my jsme se oba s Markem ženili. A tehdy to bylo tak trochu na počest tomu, že nám to doma furt tolerují, že jezdíme pryč s kapelou."

 

Hudební Knihovna: Teď se ještě zeptám, vy zpíváte v angličtině, vždycky jste zpívali v angličtině, neplánujete třeba češtinu? Proč vlastně zpíváte v angličtině?

Marek: „Ono je poměrně jednoduché, já jsem Polák, já jsem měl do 19 let všechno v polštině, takže ta angličtina je blízká."

Hudební Knihovna: Ale česky mluvíš dobře.

Martyn: „Jo, cizí jazyk jako cizí."

Marek: „Přesně. Já jsem vždycky měl angličtinu rád, přijde mi, že i toho snese hodně, co se týče tý lyriky, nedokážu říct, co bude dál, ale máme k tomu nějak blízko. Myslím si, že k našemu stylu hudby se to nějak hodí a když se řekne hudba, tak trochu přemýšlím v angličtině."

Martyn: „Je to strašně zvláštní, ale v době, kdy my jsme začínali s kapelama, co už teda nějaký ten pátek je, tak podle mě ani nikoho nenapadlo, že by se takováhle kytarovka dělala česky. Ale já myslím, že nikdy neříkej nikdy, máme nějaký nápady na různý experimenty, který souvisí trošku i s tím Márovým polským původem. Ale uvidíme."

Marek: „Aby tomu rozuměla i moje babička."

Hudební Knihovna: Tak klipy titulkovat polsky?

Marek: „No ona už špatně vidí…"

Hudební Knihovna: (smích)

Martyn: „Ta úvaha je jako vlastně ryze pragmatická, teda nevím, jestli pragmatická, ale ten trh pro kapely, jako jsme my tady v Čechách, je vlastně strašně malej. Můžeš odehrát koncertů za rok poměrně omezený množství, protože ten fokus masy lidí, která by byla schopná tu kapelu utáhnout, je zaměřený úplně jinam a ten trh není tak velkej, aby těch fanoušků takovýhle hudby tady v každém městě bylo tolik, abys tam mohl hrát vyprodaný koncerty.

A Polsko je celkem velká země. Tam je těch fanoušků o něco víc."

 

HK: Ok Díky. Ještě se zeptám na další obecnou otázku. Vaše veřejné fotky a hudební klipy jsou černobílé. Tak mě by zajímalo, jestli tohle má nějaký speciální důvod?

Marek: „Je to kreativní koncept, který je determinovaným naším šatníkem. Do jisté míry. (smích)"

HK: A je to trend, ve kterém hodláte pokračovat?

Martyn: „Je to vlastně věc, která docela často přichází v kapele na přetřes, především na popud našeho baskytaristy, který s námi dnes zde není. Já jsem to od začátku vlastně věděl a podle mě jsme se na tom napříč kapelou shodli, teda napříč kapelou my dva s Márou shodli tehdy(smích), že kromě nějakého hudebního konceptu chceme mít i jasnou vizuální stopu, která prostě nebude roztříštěná a že to bude mít nějaký koncept."

„A celý to začalo u toho, že jsme řešili nějak svůj původ, že si prostě nebudem hrát na to, že jsme ze západní Evropy, ale jsme nějaký panelákový a betonový, ta brutalistní architektura nás hodně inspirovala na začátku. Teď k tomu ta černobílá vlastně strašně seděla, protože ta šeď, ve který jsme oba dva, každej na jiném konci republiky, nebo Mára teda částečně v tom Polsku vyrůstali, bylo to takový šedivý, prostě postkomunistická země v té době."

„Tak nám to nějak přišlo, že to k tomu celý sedí a vlastně to strašně jako simplifikuje to vizuální vyjádření a podle mě, když člověk na ty audio-vizuální věci kouká, tak má mnohem větší fokus na tu hudbu, protože ho neruší žádný zbytečný barvy."

 

HK: Máte i nějaká striktní pravidla i pro výstupy z vašich koncertů, že fotografové můžou fotit jenom černobílé?

Martyn: „Nemáme, už nemáme. No ne, takhle, dovysvětlím to. My jsme přivzali teďka s touhle deskou do hry ještě červenou barvu. A vlastně proto, že jsme si řekli, že ještě tentokrát nepůjdeme do plného barevna, i když je možný, že se to někdy stane, možná ne, nevím, ale chtěli jsme rozšířit tu paletu."

„Klipy zůstávají černobílé, ale především nás to začalo trošku limitovat v živým hraní, protože my jsme vždycky svítili jenom bíle, prostě jsme drželi ty koncerty taky černobílé a říkali jsme si, že bychom to chtěli trošku oživit. Teďka máme i červenou do toho a vlastně najednou ten koncert může začít mít zase nějakou světelnou dynamiku, která pro nás je taky velmi důležitá a je tam zase nějaká zase jiná emoce. No, tak jsme si řekli, že to nebude revoluce, ale evoluce."

 

HK: Díky. Teď se konečně dostáváme k desce Perfectly Ordinary, která vám vyjde 30. ledna, tak se můžeme chvilku bavit o ní. Jak vznikala, jaká je? Můžete mi o ní něco říct?

Marek: „Já mám radost, že je to třetí deska, a je to čím dál tím víc kolektivní dílo, protože i autorsky se na ní podílelo víc lidí, a je to vlastně jako ta krásná evoluce té kapely. No, protože mě přijde, že vlastně to vlastnictví potom toho produktu nebo jak to nazveme, je potom u těch lidí mnohem větší, než když to je nějak jako diktát. Takže já si myslím, že tam je vidět i ten velký vývoj, a je to podle mě i víc slyšet, že je to víc jako kapelní deska."

Martyn: „Když bych chtěl říct, jaká je ta deska, tak myslím, že ten název... Původně ten název se nám vlastně jenom líbil, protože to je část textu jedné písničky. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že ten název vlastně velmi reflektuje za prvý to, co jsme za kapelu a za druhý to, jaká je ta deska."

„Není to žádný experimentování, je to prostě normální. Obyčejný písničky, který se snažíme, aby byly hezký, aby byly řemeslně dobře zvládnutý a takový, jaký nás baví, což je pro nás vlastně ztělesním perfectly ordinary."

HK: Čím se třeba tahle deska liší od těch předchozích?

Marek: „Víc kytar."

HK: Čím víc kytar, tím líp. Chápu. (Smích)

Martyn: „Je to tak. Já mám taky letos víc kytar. (smích) No tak my jsme vždycky byli kytarová kapela, ale vlastně jsme hodně používali synťáky. Já jsem si na tom jednou dobu prostě dost ujížděl, když jsem si nekupoval kytary, tak jsem si kupoval synťáky."

„A tentokrát je to jako fakt hodně kytarový a hodně věcí jsou živé nástroje. Jsou tam i mnohem častěji používaný perkuse, různý klepy a tak, který nejsou samplovaný. Hodně jsem třeba v produkci používal, že mám ve studiu mikrofon, který tam furt stojí a když jsem potřeboval něco, tak jsem si ho jenom zapnul, i když stál v rohu místnosti, něco jsem zatleskal, pak jsem to zprocesoval, ale vlastně tam je to jako mnohem živější, je to mnohem víc živá deska."

Marek: „Plus je to první deska, kde opravdu zahrály roli peníze, protože v jedný písničce je i šustění na prachy."

Martyn: „Jo, jo, je tam sólo na prachy. V tomhle, je to opravdu revoluční deska, protože je tam sólo na prachy v jednu chvíli."

Marek: „Myslím, že jsme použili stokorunu a dvousetkorunu, nebo?"

Martyn: „Stokorunu a Dolar, podle mě... Dolar jsme hledali jako valuty, které by byly správné. Je to použitý místo shakerů vlastně a v jednu chvíli je to tam samotné."

 

HK: No a jak to budete řešit na koncertech?

Marek: „Vybereme od publika asi. Jako přijďte na koncert a kupte si merch. Už před koncertem, jinak nebude sólo na prachy. (smích)"

HK: Dobře, já to určitě zdůrazním.

 

HK: Další otázka, kde berete inspiraci na vaši tvorbu?

Martyn: „To je poměrně jednoduchý, asi každý jinde, ale vlastně všichni stejně."

Marek: „On ten život tak nějak běží a je toho dost. Máme tam teď hodně i otcovských témat, i když tam můžou být schovaný. Otcovský, vztahový, vyrovnávání se sami se sebou. Proto si myslím, že je ten název Perfectly Ordinary je dobrej, protože jsou to vlastně obyčejný témata, která řešíme všichni tady."

 

HK: A koukala jsem, že na bookletu jsou kola, to je proto, že jezdíte rádi na kole, nebo proto, že berete život jako závod třeba?

Martyn: „Ano, má to symboliku, já jsem strašně pyšnej na ten přebal, a bude to součástí i klipu, který k té desce vyjde, k jednomu songu z ní. Já nevím, jak to vzniklo, asi to byl nápad Vládi tohle, jednou do našeho chatu poslal fotku z filmu ET volá domů, kde jedou ty děti na těch BMXkách a vezou toho ETho a honěj je dospěláci. A tak my jsme udělali takovej remake téhle fotky, a nám se líbilo, že to pro nás symbolizuje to, co je pro nás ta kapela, takže to máme udělaný tak, že tam kapela ujíždí na kole a honěj jí kravaťáci. Protože my se vlastně neživíme jenom muzikou, všichni máme svoje civilní zaměstnání, a ta kapela je pro nás to, co nás hodně baví, vlastně takovej únik z toho normálního světa kancelářských krys, takže nám to přišlo vtipný tuhle myšlenku přefotit a myslím, že se to dost povedlo."

Marek: „Takovej jako útěk ke klukovství." 

„A jestli by ses chtěla zeptat, jestli umíme všichni jezdit na kole, tak vysekal se tam během toho focení a natáčení jenom jeden člověk, a asi by se měl přiznat…"

Adam: „Ano, je to pravda, byl jsem to já." (smích ostatních)

HK: Možná je to narážka, aby sis v tomhle rozhovoru taky něco řekl?

Adam: „Bylo tam vlastně pět jezdců a z těch pěti jezdců jsem byl jako jediný já, který skončil na zemi. V té hale, kde se to fotilo, bylo na zemi hodně olejových skvrn a já jsem prostě do jedné najel, a tak jsem se tam pěkně prolítl a všechny oči šly na mě a ten trapas jsem si slízl jenom já."

Martyn: „Vtipný taky je, že všech těch pět kol jsme během focení a natáčení rozbili. Takže asi jsme ještě pořád trochu víc autíčkáři."

Adam: „Takže jak ses ptala na začátku, jestli jezdíme na kole, tak ne, radši ne…" (smích všech)

Martyn: „Už ne."

 

HK: Teď bychom ještě asi měli zmínit, jestli bude někdy křest té desky? kdy a kde?

Martyn: „Tak schválně jestli si to z hlavy pamatujou."

Marek: „Takhle, já jo, ale tady vidím prostor pro Adama."

Adam: „Tak bude to 12.3. a bude to v Cargo Galery. Řekl jsem to správně? Ano? Tak to si myslím, že jsou plusové body."

HK: Možná tě i pozvou. (smích)

Martyn: „Takže víme, že na koncertě bude i bubeník, protože ví, kdy a kde."

HK: A budete tam mít nějaké speciální hosty?

Martyn: Ano, budeme mít velmi speciální hosty. Ještě řešíme nějaké technicko-organizační věci, ale budeme mít hosty. Bude tam určitě minimálně kapela prazdniny z Brna, jejíž člen Schnaubi nám produkoval jeden ze songů na desku."

HK: A budou i nějaké další koncerty, nějaké turné po Česku?

Martyn: „Chtěli bychom odehrát co nejvíc festivalů a určitě bychom chtěli na podzim odjet nějaký klubový koncerty. Ideálně nejen v České republice, to navazuje na to, co jsme říkali předtím, ten klubovej prostor pro takovouhle muziku je potřeba hledat i v nejbližším okolí."

 

HK: Ještě vás něco napadá? Nějaká podstatná informace, která by měla zaznít, ale na kterou jsem se nezeptala?

Martyn: „Asi něco k tomu merchi. My jsme vlastně vymysleli takovej zajímavej koncept práce s merchem. Pořídili jsme si stroj, který tiskne na textil. Merch pak vyrábíme tak, že obcházíme sekáče a kupujeme trika, který pak přetiskáváme nějakýma vlastníma motivama. A budem to mít i na tom křtu. A výhoda je v tom, že se to dá dělat na místě. Takže se může stát, že někdo přijde v nějakém triku a odejde v tom stejném triku s novým významem. Budeme moc rádi, když toho lidi využijou."

HK: A tisknete svoje logo, nebo nějaké vtipné obrázky?

Martyn: „No někdy jméno kapely, někdy část textu. Mě na tom vlastně přijde zábavný, že to vlastně děláme podle toho, co koupíme za textil. Třeba část textu z písně Hard to tell, tam se zpívá Is it heaven or hell? A my jsme koupili v sekáči reklamní tričko platformy Tik Tok,  a to jsme přetiskli tímhle sloganem. A vlastně když člověk začne používat tenhle upcycling a začne se zamýšlet na těmi možnými významy, tak je to hodně zábavný."

Marek: „A tím pádem je každý kus originál. Je to dobrý i pro lidi, že to není o uniformnosti, že tam není, rád bych řekl, armáda lidí ve stejném triku, takovej malej plučíček, nebo četička (smích) ale každej ten člověk je jinej."

„Dělali jsme to i k singlům, že to pokaždé byla limitka, dělali jsme pět kusů ke každýmu singlu, a pak člověk ví, že má něco unikátního."

HK: A jak je ten stroj na potisk velký?

Martyn: „Asi jako tady ten stůl. A je to taková jakoby dílnička.."

Marek: „Takovej workshop na křtu."

HK: Aha, takže lidi, aby přišli na křest o dvě, možná o tři hodiny dřív?

Martyn: „Ne, ne, já jsem to měřil, trvá to 17 vteřin, vyrobit jedno tričko. Takže je to prostor pro hezký malý ´small talk´ a odnesení si památky domů."

Adam: „17 vteřin natisknutí, potom nějaký vteřiny sundání toho trička, takže…"

Martyn: „Dobře tak do půl minuty je hotovo."

 

HK: Dobře, díky. A teď se teda dostáváme k závěrečné otázce, jaké máte všeobecné plány a jak vidíte směřování vaší kapely do budoucna? Kde byste chtěli být třeba za deset let, nebo kde se vidíte jako kapela za deset let?

Marek: „Já bych byl rád, aby tahle parta zůstala pospolu, a zbytek je tak trochu jedno. Ať ještě furt můžeme ujíždět na těch kolech."

Martyn: „Ať nás ty kravaťáci nechytěj."

Marek: „Přesně!"

Martyn: „Ať nám ta špetka klukovství ještě zůstane, to mě by stačilo."

HK: Tak skvělý, díky moc a uvidíme se v Cargu.