Messa

Když si poslechnete každé z dosavadních 4 alb italské skupiny Messa, můžete jen hádat, na jakém základě si v popularitě stoupající formace vlastně svůj název vybrala. Bylo podle starořeckého města v oblasti Laconie, o které se zmiňoval Homér ve svém slavném eposu Ilias? Majestátnost i atmosféra oněch mýtických dob vyvstává na třetím albu Close, které vyšlo před 3 lety. V italštině znamená toto slovo rovněž uvedení nebo začátek. Pravdou je, že každá deska začíná impozantním úvodem, který vzbuzuje tajemno a dobrodružství objevování, které po poslechu stojí rozhodně za to. Bublající a vrzající kytarový virbl spojený s chórem na pozadí uvádí hluboký úvod debutu Belfry z roku 2016. Nikdo možná netuší, že se pak na ploše téměř hodiny brunátný doom metal, který se sabaťáckými riffy provází celkový zvuk, že ho při zvýšené koncentraci nemůžete dostat z hlavy. 

Přesto v něm probleskuje nezaměnitelná a alternativně pojatá sólová kytara. Možná je ale přece jen významový pojem „mše", duchovní obřad, který svým způsobem doprovází rituál. Po fanouška samozřejmě hlavně poslechový. Atmosférické hody epických skladeb Hour of the Wolf nebo Outermost vrcholí čistě akustickým kouskem Confess. Vpravdě undergroundová deska byla zjevením tehdejší hudební produkce. 

Už někde na konci roku 2014 se prý čerstvě vzniklý kvartet pocházející z padovské Cittadelly v Itálii ve složení Sara – zpěv, Marco – baskytara, Mistyr – bicí a Alberto – kytara, dal na dobrodružnou výpravu doom metalovou s progresivními a stonerovými prvky, které v následujících letech doplnily alternativní, jazzové či gotické elementy. Nezařaditelnost stylová, vysoký (a někdy až majestátní) hlas zpěvačky Sary, který si nezadá ani s jedinečným vokálem divy Lisy Gerrard z kultovních Dead Can Dance, a impresivní kytarová sóla Alberta jsou hlavní dominantou této bezesporu zajímavé formace posledních 10let. Nesmím tu však zapomenout ani „sypačky" bubeníka, např. na nejnovějším počinu The Spin, které jsou vlastně výjimkou stvrzující pravidlo, že doom metalová produkce má znít pomalu. Na druhé desce Feast for Water z roku 2019 přišla Messa v úvodu opět s ambientním kouzlem, a to energickým zurčením vody, které hudební „mši", jež poté následuje, opravdu jedinečně uvádí. 

Pilně tvořivá formace neponechala nic náhodě a na druhém albu Feast for Water slyšíme obrovskou snůšku dalších hudebních vlivů, nemluvě o zvukově impresivním intru Naunet. Obrovský rachot způsobí hned druhá Snakeskin Drake, kde bouří punk-dance rytmus a nad ním se klene Sářin táhle vysoký vokál. Albertova kytara sází jedno skřípající sólíčko za druhým, když tu přijde totální zpomalení v nejazzovitější lahůdce Leah. Ale pak úprk do bluesového hájmeství, ze kterého vyčnívají trnité riffy. Totálně kontrastní nálady však jakýmsi zázrakem drží k sobě. Pak přícházejí exeprimentální doomové lahůdky The Seer a She Knows, ze kterých je cítit zase jazz a lynchovské aroma. Osmiskladbový opus vrcholí progresivně kytarovou Tulsi, kde si strunový virtuoz Marko uzmul prostor pro sebe, ale i jeho eskapády později přehluší „pravidelné" kanonády bicích i interesantní chrčení Sáry.  V závěrečných dvou písních White Stains a Da Tariki Tariqat bouří jak svérázný doom, ale i etno-ambient a dark wave; tuhle desku je třeba objevovat a dávkovat opravdu po kouscích. Ne nadarmo si kapela sama uzmula pro svůj styl pojmenování „scarlet doom" čili šarlatově pomalá, melancholická (ale uhrančivá) metalová hudba. Možná že kategorie okultní, o které jsem terminologicky dlouho neslyšel, zní zde k jejich žánrovému zaměření ještě lépe.

I když by se mohlo zdát, že Messa bude čerpat z odkazu starých doomových klasik, jež tak umně zmodernizovala na prvních dvou deskách, na třetím kotouči Close z roku 2022 zní opět jinak. Úvod jako by čerpal z odkazu Black Sabbath, holandské legendy Gathering či současných portugalských doomařů Sinistro, ale nejpozději druhá skladba Dark Horse odkryje jejich vášeň pro stonerové plochy a rytmus bicích kvapíkově uhání dopředu jako nastartovaná formule. Už třetí song Orphalese pak odhalí meditativní rozjímání, je k zaslechnutí saxofon, ale i další domorodé nástroje. Alberto, Sara a spol. zapojili do alba severoafrického ducha, který se nejvíce projeví v hymnické (a originálním černobílým klipem podpořené) Pilgrim, kde nejenže sáhne Sara až na dno svých vokálních možností – a vzdáleně připomene slavnou divu Lisu Gerrard! - , ale svým extatickým výrazem, vpravdě rozdmýchá oheň alternativně-doomových pasáží.

Přitom svou atmosférou lákavě připomene hudbu pouštních beduínů, kterým končila druhá řadovka. A to jsem trestuhodně vynechal předchozí (až) noiseovou masáž Rubedo. Ne, posluchač si nemůže být jistý, co na něho Messa v každém písni uplete. Klipový „Poutník" samozřejmě vyvolal bouřlivé reakce, ale když album posloucháte celé několikrát, vždy najdete nějakou novou náladičku, kudrlinku, netradiční nástroj či tón. A kdyby ne, tak uhrančivé sólování Albertovy kytary (i baskytary!) vystačí jako improvizační cvičení pro ušní bubínky, od kterého nechcete odejít. To je případ závěrečného opusu Serving Him. Tři roky stará nahrávka je i dnes stále k objevování! Messa však mimo precizní studiovou práci nezapomněla ani koncertovat, čehož byly důkazem účasti na slavném francouzském Hellfestu v roce 2022. A ve stejném roce se Sara, Alberto, Rocco a Marco zaskvěli i na dalším francouzském festivalu Tyrant. 

V roce 2023 vydávají živé album Live at Roadburn a pomalu začínají připravovat nové album The Spin. To už vychází v dubnu 2025 u nového vydavatelství Metal Blade Records, ke kterému ambiciózní kvartet přistoupil v loňském roce. Letošní podzimní turné Evropou pak zastihne italskou atmosférickou kometu na turné s Paradise Lost, které se nevyhne ani českému prostředí (29.10. v pražské Akropoli).