Akustická elektronika v podání GoGo Penguin opět účastníkem JazzFestu

GoGo Penguin v Brně vystoupili již potřetí a opět pod vlajkou JazzFestu Brno. Uskupení z Manchesteru, které se nebojí inovací a lehce kříží jazz s řadou několika dalších žánrů, je často popisované jako tvůrce „akustické elektroniky". Navozují totiž dojem složité elektronické hudby jen za použití čistě akustických nástrojů. Toto trio zavítalo do prostor brněnského Sona 28. dubna a nemohlo si lépe vybrat, protože do tohoto akusticky precizního sálu se přišel podívat velký počet lidí.

Večer otevřel dlouhodobý kamarád tohoto tria, a to Daudi Matsiko, který set protkal tklivými písněmi o depresích či bipolaritě z jeho alba „The King of Misery". Vysvětlil, jaké to je prožívat psychózu v písni „Tiger’s Dream" nebo jak moc je „Grateful for My Friends". Nakonec set zakončil na veselou notu, kdy využil spolupráce publika, jemně zazpíval všem svým útrapám „f*ck off” a harmonicky zapojil celý sál.

GoGo Penguin bez větších okolků rovnou nastoupili s úvodními písněmi, které například zahrnovaly „Bardo" z desky „A Humdrum Star". Virtuozita všech tří členů snoubící se s inovativními přístupy k jazzu i hudbě jako takové, se právě v této písni musí vyzdvihnout. Celkově kapela s publikem moc nehovořila, nechala za sebe mluvit své nástroje, a tak tu ani nebyl pocit, že by toto trio komunikovat nechtělo. Nějakým způsobem k nim tento postoj patří a není vůbec vadivý. Ba naopak. Po jejich návratu po 3 letech s sebou přivezli jejich nejnovější album z loňského léta „Necessary Fictions", ze kterého zahráli například „The Turn Within" nebo „What We Are and Where We Are Meant to Be". Po čas vystoupení jsme mohli být svědky používání různých padů a dalších vychytávek jako jsou železné kroužky na činelech, jejichž povrch byl celkově používán všemi různými styly. 

Celkově umění bubeníka Jona Scotta je naprosto nepřehlédnutelné a nepřeslechnutelné. Rytmy, kombinace a přechody jsou události, které nemůžete ignorovat, a s náročností a požadavky tyto rytmy vytvořit dochází až k tanci všech končetin a vlastně celého těla. Jeho zkušenost a kvality dávají zdání, že přechody z jazzu do rocku nebo ze zběsilého elektro tempa k přerývanému halvu, jsou naprostou a jednoduchou samozřejmostí. Toto uskupení dokáže spojit jak zaryté fanoušky jazzu, tak i posluchače elektroniky nebo rocku. Ne nadarmo se tak Tučňáci mohou řadit do sub-žánru jazztronica. Takový pocit můžeme mít například v písni „Raven", v které dochází k manuálně tvořenému delayi piana. Všeobecně i u pianisty Chrise Illingwortha najdeme neutuchající um a chuť zkoušet různé inovativní techniky a přístupy k hudbě. Důkazem toho může být například různé tlumení či přelepování strun piana, čili tzv. preparace strun.

A z elektra jsme se postupně přehoupli k aranžím navozující až soundtrackový feeling v hrách. Tím více, když tato projekce byla doplněna rudými světly a perfektními tahy smyčce kontrabasisty Nicka Blacka. A když zrovna smyčec nebyl potřeba, putoval do držáku à la toulec na šípy, a byli jsme svědky neskutečné obratnosti Nickových prstů, sebevědomých hmatů či využívání modulárního syntezátoru, který hraje velký prim například ve skladbě „Naga Ghost". Pak již nadešel konec a téměř zhypnotizované publikum lehce se vlnící do komplikovaných aranží například skladby „Ascent" či čerstvé novinky „Call to the Void", se pozvolně dočkalo závěru, jenž zahrnoval i jedinou píseň s vokály. Ty byly v podání zmíněného předskakujícího Daudiho Matsika - „Forgive the Damages". 

Příjemnou tečkou za tímto večerem bylo pozvání kapely k merch stánku, kde si s nimi fanoušci budou moct popovídat. Tedy, jen když se artistům podaří zmíněné místo vůbec najít. Jako malý dodatek bych chtěla čtenářstvu poskytnout šanci se podívat kapelníkům přímo pod ruce a prsty ve vystoupení pro National Public Radio 1. A nebo pozvat na další skvělá vystoupení pod taktovkou JazzFestu Brno. Například právě na Mezinárodní den Jazzu v prostorách nádherného Kabaretu Des Péchés nebo na saxofonistu Joshuu Redmana v Sonu. Jistě neprohloupíte ani v jedné z variant!