Čtvrtá italská „mše“ se mistrně točí v kruhu

Itálie je mekkou rockové a metalové produkce v jižní Evropě, o tom nemůže být žádných pochyb, leč za poslední roky bylo možné nové formace, které by vyloženě zaujaly, spočítat na prstech ruky. Komerčním úspěchem posvěcená rocková banda Maneskin možná překvapila vítězstvím v EuroVizi v roce 2023, ale mimo melodické kapely je i tady činná nezávislá kovová scéna, která občas vyplodí novátorské a experimentální umělce. Z tajemného italského undergroundu se před více než 10lety vynořila i kapela Messa, která navýsost zajímavým, stylově neuchopitelným a velmi kreativním způsobem zaujala na dosavadních třech deskách. Letos na jaře pak vydala nový kotouč pod názvem Spin. Kdo se chce s kapelou blíže (a prostřednictvím otevřeného rozhovoru redaktora HK) dobře seznámit, může i zde. 

Podívejme se však nyní na hudební náplň čtvrté desky, kterou já osobně řadím mezi nejzajímavější atmosférické počiny letošního roku. 

Kdo si myslel, že původně doom metalová formace zůstane (i s občasnými skoky do jiných non-rockových stylů) na nové fošně věrna zadumanému pomalejšímu rauši, ten musel při úvodních tónech první písně Void Meridian oněmět. Intro není tak ortodoxně a zvukově nekonformní jako na prvních dvou deskách, ale jakmile Sara svým hlasem pohladí atmosféricky pojatý začátek, posluchač vpluje harmonicky „do nové mše", která má atributy post-rockového až gotického charakteru. Svižné tempo, syntezátorový opar, song šlape jako hodinky a když přijde první perlivé sólo, jak ho kytarista Marco opět nenapodobitelně vystřihne, kapela zrychlí do skotačivého rytmu. Nástroje jsou zvukově zabalené tak, aby to mělo nový zahuštěný tvar a neunikl ani jeden tón nazmar. Sehraná banda už od začátku jede a nasazuje hitovější potenciál, ale hlavně muzikantsky precizně umí, je to čirá radost poslouchat. A takhle by se dalo vlastně dalo hovořit o každé skladbě.

Je-libo skoro desetiminutovou atmosférickou perlu? V singlovém videoklipu The Dress, který mistrně navazuje na dlouhé songy z jejich předešlé bohaté studnice nápadů, předvádějí mistrný mix gotiky a doomu, od pomalejších pasáží přejdou přes jazzovou pasáž s trumpetovým sólem a kytarovými a syntezátorovými vstupy, které evokuji pasáže jazzmana Al Di Meoly, s pozadím vzdálených vokálů až k zuřivému rytmu, které sice začíná nevinným vybrnkáváním, ale postupně přidává a vrcholí (skoro blackmetalovým) kakofonickým hlomozem. Ne, pozor! Na konci se vzedme krášlivé sólo Alberta, které se rozvine se Sářiným hlasem do širokých kontur a ohromený posluchač jen užasne! Sedím na zadku a jen ohromeně poslouchám. Toto jsem od kapely nečekal. To nečekané zrychlení vzalo dech, ale ještě jeden pozor! Kdo zůstal konce videoklipu, poslechne si – ovšem pouze ve videoverzi skladby – ještě Sářino zamyšlení nebo chcete-li moderní mluvenou meditací úplně na závěr. 

Ono zrychlení hudby, ten švih ale zároveň gotická zadumanost, a přitom šlapavý rytmus jako by najednou doslova nakoply energii kapely, která se s předchozími nahrávkami mohla pyšnit titulem „královna šarlatového doom metalu". V písni At Races, který rovněž letos bodoval jako jeden z prvních singlů, se jinak pomalá banda rozdmýchává ke spanilé goticko-rockové jízdě, kterou si dokážu představit na okruhu závodníků anebo jako večerní motovýlet ponurou krajinou za smrákajícího se počasí. Všechny nástroje včetně baskytary jsou čitelné, Sara napíná svůj vokál spíše do obou stran nežli do výšek, aby někdy před třetí minutou umně zpomalila a věnovala se jazzovitému přemítání. Ano, opět tento specifický non-konformní styl, na který roubuje atmosférické plochy. Albertovo řezavé sólo je však nutností, která musí přebít citlivou psychedelii, jež čpí z blízkého pozadí. Progresivně alternativní rock s gotickými melodiemi ovane další pasáže, až se octnete kdesi v duchovním prostoru, který může povzbudit anebo varovat před nebezpečným životem na cestě do neznáma. 

 

Třetí song Fire on the Roof překvapivě navazuje náladou na první skladbu, ale pouze po začátečních tónech. Messa zde znatelně přidala na rytmické hravosti, při tom si však uchovává podobnou dramaturgii známou z gotické scény 80. let, kdy scénu opanovali Killing Joke nebo Sisters of Mercy. Sářin hlas se nádherně táhne nad všemi nástroji. Ano, dá se možná mluvit vyloženě o zalternativnění jejich výrazu a příklonu k čitelnějším písním s hitovými ambicemi, ale stále se pohybujeme ve vodách atmosférického rocku, který má šanci vtáhnout do sebe. Tu magii má i niterně pojatá Immolation, ve které dominují zpočátku jen čisté klávesy, nad kterými Sara rozjímá o svých pocitech, o svém emocionálním nastavení. Je to krásná klubovka, kterou nechci přestat poslouchat. Ocitám se v sobě, ve světě, který chci nechat plynut. Je to o tom poslouchat své srdce, které může rozpínat své touhy na všechny strany, a stejně tak zurčí i sólová kytara. Nádherně procítěná balada, kterou nechcete, aby skončila! 

A ještě než přijde závěrečný opus Thicker Blood, inovativní náladotvůrci vhodí do placu country (!) brnkačku ve skladbě Reveal, která je pomyslnou progovým černým koněm téhle nahrávky. Country však střídá nářez! Nebuší do Vás pronikavý hlas Sáry, ale i masivní Roccovy bicí. Stonerovou masáž podpoří v závěru navýsost skřípavé sólo kytaristů, které rozseká pochyby, že tohle album může být předvídatelné. Ne, ne a ne! Volám po jednotě, ale dostanu šlehnutí neotřepané doomové či gotické alternativy, která nemá hranic. Messa ale ví, jak pracovat v závěru s emocemi, finální více než osminutová Thicker Blood jakoby se v pomyslném „kruhu" vrací k počátku této neo-gotické meditace o současném bytí a žití. Doomovou stísněnost tahle severoitalská čtyřka vážně umí. 

 

Jen poslouchat a poslouchat a plout na vlnách přelétavých emocí a rytmických změn, které provázejí vlastně od počátku celou jejich tvorbu. Dramatický konec tohoto dlouhého songu by stál za samotnou recenzi, protože psychedelické vstupy kytary do závěrečného refrénu jsou jak bodavé střepy. A když už si myslíte, že je konec, tak se outro celé desky probarví výrazně melodickou kytarovou linkou. Ne, to ještě není konec, protože postrocková energie vydrží kapele ještě pár minut. Je libo šok na závěr? Ano, blackový řev! Katarze po chvíli končí a já se ptám, kde vlastně jsem. Kam mne tahle originální „mše" dostala? Čtvrtá impresivní deska kapely Messa dohrála a já volám mocně po opakování. 

Letos jedna z nejobjevnějších desek! Pro fanoušky gotiky a atmosférických rock/metalových hrátek je tohle povinnost. Sejdeme se 29.10. v pražské Akropoli, kde Messa předskočí doomovým dědům Paradise Lost!!!