Švarní šohajové z Čechomoru a švarná šohajka Martina Pártlová okouzlili Výstaviště

Velické zvony, Mezi horami, Místečko, Gorale, Hruška, Včelín, Zdalo se ne, Voják, Proměny, Mamko nedávej mě…. Kdo by neznal velké hity kapely Čechomor. Všechny (a mnohem více) zazněly ve středu 6. srpna na pražském Výstavišti, kde skupina vystoupila v rámci koncertní série Prague Open Air.   

Výstaviště. Pro vesničana trochu bludiště, takže jsem se v dobré víře vydal s davem lidí. Dorazil jsem na Křižíkovu fontánu, kde se chystali Queenie. Druhý pokus už ale vyšel, stačilo se chytit jiného procesí. Příjemný Areál7, trochu menší a sevřenější než Ledárny Braník, kde se ještě loni Prague Open Air konal, nabízí vše, co může zpříjemnit zážitek z hudby. Pivo, kafe, nealko, gril, burgery… A také krytou tribunu na sezení vpravo od pódia. Tentokrát nikdo sedícím závidět nemusel, protože konečně panovalo krásné počasí.   

V sedm už byl areál slušně zaplněný, v půl osmé už nebylo pod pódiem k hnutí. Převažovaly páry kolem třicítky čtyřicítky, ale nechyběly ani party kamarádek a kamarádů, dorazili i starší pamětníci. Jak by se dalo očekávat, všichni vstřícní, ohleduplní a dobře naladění. V 19.50 bouřlivě přivítali pětici František Černý, Karel Holas, Jan Kolář, Matěj Lienert a Lukáš Čunta. A ti se, všichni v černém s výjimkou bubeníkovy červené čepice, bez dlouhých proslovů, vlastně jen pozdravili a přivítali návštěvníky, dali do hraní. Parádního.   

Setlistu dominovaly starší a prověřené skladby, což mělo tu výhodu, že publikum zpívalo s kapelou nejen refrény. Z nového alba Švarní šohajové zazněly jen písničky Jakej bych byl chlap a Helpa, jinak chlapci bavili výše zmíněnými hitovkami. A zároveň dokazovali, jak skvělými muzikanty jsou. František Černý střídal kytary, Karel Holas kouzlil s, pro Čechomor tak typickými, houslemi, Jan Kolář měnil klávesy, harmoniku a fagot, rytmiku držela baskytara Lukáše Čunty a bicí Matěje Lienerta. A protože převažovaly rychlejší, skočnější písně v rockovém rytmu, oba mladíci se činili. V polovině koncertu navíc „čechomorský potěr" dostal prostor k sólovému výstupu, který vzbudil velký ohlas. Na pódiu panovala výborná atmosféra plná vtípků a pošťuchování, která se přenášela i do publika.   

Zhruba po čtvrté písničce nastoupila zpěvačka Martina Pártlová a celý večer rozsvítila. Nejen krásnými šaty, ale především temperamentem a nakažlivou energií, kterou vyzařovala. A samozřejmě čistým, výrazným a pestrým zpěvem, její hlas s Františkovým i Karlovým báječně ladí. Mimo jiné si ve dvou blocích společně zazpívali Mamko nedávej mě, Jakej bych byl chlap, Neber sobě, Holubičku nebo Proměny. K vrcholům večera patřily Velické zvony, doprovázené rozsvícenými displeji mobilů posluchačů, nebo vygradovaný Voják, který rozeskákal nejen muzikanty, ale také většinu fanoušků.   

Sto pozitivních a radostných minut strašně rychle uběhlo, návštěvníky přenesly do moravských sklípků, českých pivnic nebo irských pubů. Čechomor se symbolicky loučil skladbou Nepudem domů. „Nepudem domů / Až bude ráno / Až bude na nebi / Hvězdiček málo." Myslím, že si to přáli všichni, ale… Třeba někdy příště.

Foto: Honza Nožička