Dýňoví power metaloví bozi Helloween přinášejí Giants and Monsters, jejich majestátní album třetího tisíciletí!

Když jsem při recenzi slezské kapely Donor laškoval s připravovanou novinkou kultovních powermetalistů Helloween, netušil jsem věru, že se legendární parta vytasí s tak skvělým albem jako je Giants and Monsters. Uplynuly 4 roky od „comebackového" eponymního kotouče Helloween, který znamenal definitivní návrat legendy ve velkém stylu, se dvěma zpěváky, třemi kytaristy a bombastickým zvukem, který úžasně nakopl celou melodickou metalovou scénu, a německý septet znovu ve svém ranku, ale zároveň neotřele, chytlavě a hitově vysílá do světa novou hudební nálož, jejíž třaskavý náboj buší do uší už od úvodní pecky Giants on the Run.

Jako by parta vzala svou „gigantickou" esenci – kterou jen názvem (!) připomněla stejnojmennou skladbou Giants ne jejich nejméně typickém albu Chameleon v roce 1993 -, melodií, sól, efektů, nápaditých sborů, nečekaných aranží a neopakovatelného střídání tempa, aniž by ztratila punc originality nebo postrádala nezměrnou kreativní energii s receptem na hitovost skladeb. 

Kouzlo jejich neutuchající a pozitivní energie nesporně tkví ve společném procesu tvoření, ke kterému se Helloween naplno odhodlali až po znovusjednocení všech členů v roce 2017, kdy proběhlo velmi úspěšné turné Pumpkins United a oba zpěváci Andi Deris a Michael Kiske začali spolu vystupovat i živě. Michiho vokál vynikl definitivně na druhém až pátém albu kapely na přelomu 90. let, jehož vrcholem byl právě experimentální a výše zmíněný Chameleon. Konzervativní fandové, kteří si následně neoblíbili specificky chraplák Andiho Derise, mohou být nyní spokojeni. A stejně tak Andiho příznivici, protože tento pionýr německého melodického hard rocku – vzpomeňme na méně populární, přesto hitově skvělé Pink Cream 69 - , jenž opanoval kariéru Helloween od půlky devadesátých let až do před co-vidového období s takovým charismatem a skladatelským umem, vždy na každé desce zhmotní svůj skladatelský um v úžasné hity. Na tu nejnovější přispěl perfektními hard rockovými hymnami This is Tokyo, Into the Sun a A Little is A Little too Much, které tvoří nabušený trojlístek jdoucí téměř za sebou v druhé třetině desky.

Jenže to by nebyli jen Helloween třetího desetiletí 21. století, kdyby zůstali u derisových hitů. Komponovali zde i kytarista Sascha Gerstner a baskytarista Markus Grosskophf. Do parádní dýňové atmosféry třetí dekády nového tisíciletí nadále přispěl vrchovatou měrou oba zakladatelé kapely: precizní strunotepec Michael Weikath, a rovněž kytarista a zpěvák Kai Hansen, taktéž navrátilec, jemuž v krvi bouří melodický speed a power metal už přes 40 let. Speedový kousek We Can Be Gods, třetí to zářez na čerstvé fošně, je plnokrevnou jízdou jako ve vesmírné rozdováděné a ulítlé formuli, ze které nemůžete a ani nechcete vystoupit! Jako kdyby vedle sebe frčeli osmdesátkoví Gamma Ray, u kterých Hansen po odchodu z Helloween v roce 1989 utvářel svůj vlastní, ale navýsost dýňovitý power metal, avšak také bezbřehý novější projekt Unisonic, ve kterém se pro změnu sešel s Kiskem na dvě špičkové „cameo" desky v letech 2012 až 2014. 

Právě tento song je pravá esence helloweenského power metalu, slyšte nádherné aranže sborů a kombinaci s Michiho hlasem, který snad nemůže ze své výšky nikdy slevit. Je sakra dobře, že se po období svých experimentů z přelomu tisíciletí vrátil k tomu, co definuje pravé melodie v německém metalu. Mimo nabušené rychlé pasáže je to také extrémně slyšet i v sugestivně zpívané baladě Into the Sun, vzácném to duetu obou zpívajících frontmanů. A produkce nezapomněla ani na dechové aranže. Metalová balada, která má ambice bořit všechny rockové hitparády a na živo jistojistý adept na stoprocentní hit!

Energie a energie, nenapadají mne jiná slova, při poslechu dvou nejsilnějších a nejprogresivnějších písní, jejich časová hranice pokořila osm minut. Znalci vědí že kapela skládala i třináctiminutové eposy na klasickém dvojalbu Keeper of the Seven Keys v letech 1987 až 1988, ale dnes v moderní době jim stačí nabušených osm. Vměstnají do nich jak variabilní epos „o přitažlivosti srdce" (Universe – Gravity for Hearts), kde exceluje ne naposledy Michael Kiske, ale i doslova a do písmene majestátní pecku Majestic z pera Kaie Hansena. Z tohoto vypiplaného, ale organicky promyšleného kolektivního kousku prýští jasný duch spolupráce na mnoha úrovních. Jako by se neplánovaně zrodil „třetí Keeper", kterým si kapela splnila svůj sen, který kdysi nedotáhla do cíle (album Keeper of the Seven Keys – The Legacy z roku 2003 bohužel zůstalo za očekáváním – pozn. rec.) Eskapáda sól a vokálních symbióz je v písni Majestic dosavadním vrcholem helloweenské produkce. 

S přibývajícími poslechy celé desky garantuji fanouškům, že zcela propadnou nápaditosti a finesám, které (v bonusové verzi) 12 písňové album oplývá. Já ale nebudu plýtvat superlativy, tohle se spíše musí slyšet, protože Giants and Monsters je zcela bezpochyby nejlepší album skupiny od chameleonských experimentů z roku 1993, které však nelze považovat za klasické v rámci jejich tvorby. Za mne je novinková řadovka nezpochybnitelné opus magnum melodického metalu 21. století a deska srovnatelná s keeperovskou dvojkou! 

A kdo chce živou prezentaci nové desky ihned, tak za více než 2 týdny má snad ještě šanci přímo v pražském o2 Universum!