(Poslední?) sbohem od industriálně-metalových průkopníků

Jeden by si myslel, že Ministry se tak dlouho naváželi do amerického ex-prezidenta George Bushe mladšího (trilogie alb Houses of the Molé, Rio Grande Blood a The Last Sucker), až jim jeho schopnost porušovat své vlastní sliby přešla do krve. Vždyť řadovka The Last Sucker (2007) měla být úplně posledním albem Ministry, doprovázeným ještě živákem na rozloučenou Adios...Puta Madres, následně však Al Jourgensen a spol. vydali další „poslední" řadovku Relapse (2012) a letos přicházejí s dalším „již opravdu posledním" plnohodnotným albem From Beer to Eternity. Nicméně buďme rádi, že slib odchodu ze scény porušují právě oni a ne výše zmíněný George W. Bush. Navíc oficiálně uváděný důvod pro toto album – totiž pocta nedávno zemřelému dlouholetému kytaristovi skupiny Mikovi Scacciovi – zní relativně přesvědčivě.

Ani letos žádné kompromisy

V roce 2013 sound Ministry sice nezní tolik revolučně jako na přelomu 80. a 90.let, kdy projekty Ala Jourgensena a baskytaristy Paula Barkera – zejména Ministry, Revolting Cocks a Lard - razily úplně nový hudební jazyk, novátorsky kombinující elektronické zvuky a thrashmetalově ostré kytary. Na druhou stranu i v současnosti může na mnohé posluchače sound Ministry působit jako návštěva z kosmu.

Pokud si za sebou pustíte např. Hudební knihovnou nedávno recenzované desky od rockerů Franz Ferdinand, metalistů Avenged Sevenfold, thrashových legend Megadeth nebo dokonce i industriálně-metalových úderníku Nine Inch Nails (jejichž styl byl Ministry vždy hodně blízký) a následně přeskočíte na From Beer to Eternity, čeká vás řádově odlišný zvukový zážitek. Základem jsou ultra-tvrdé metalové kytary, živé i nasamplované bicí, rytmy sahající od metalu a EBM až po dub a tuna studiové práce na samplech, ozvěnách, smyčkách, sekaných stopkách apod.

Vstupní Hail to His Majesty (Peasants) sice začíná na Ministry poněkud pomalu a bez kytar, avšak zároveň značně apokalypticky. Tišší pasáže občas protne jak dávka z kulometu přehnaně zrychlený dvojitý kopák, konečně okolo 1:45 jsme ale doma, s metalově tvrdými kytarami, ač zde oproti minulosti směřujícími víc do hard rocku a méně do thrash metalu. V textu mnoho hlubokomyslných úvah nečekejte, spíše se to tu hemží různými holy motherfuckery apod., jejichž cílem je zdůraznit drsné vyznění tracku.

Druhou Punch in the Face charakterizuje rychlejší tempo, kašlavé riffy kytar, ale zároveň i občasné dubově vyklidněné pasáže s dominantní basovou linkou a různě zkreslenými & samplovaně sekanými hlasy. Poměrně úsporné kytarové sólo v druhé části zní víc jak Tom Morello z Rage Against the Machine než klasičtí metalisti a v první řadě slouží atmosféře písně, ne kytaristovu egu.

Permawar začíná trochu jako obšlehnutá Pantera a v refrénu se dokonce ozývají na Ministry netradičně „sladké" vícehlasy, ale ani jedno není na škodu, temnou atmosféru zde vyvolávají hlavně samply různých mužských hlasů. Perfect Storm je další z pomalejších písní, kladoucí důraz na tvrdost riffů a bicích, které podpírají značně zkreslený a naechovaný vokál. Obsahuje i hezké wah wah kytarové sólo, tentokrát v hodně rychlém metalovém tempu.

Politika i horor

Útok na pro-republikánskou televizní stanici Fox News nazvaný Fairly Unbalanced (přesmyčka orwellovsky absurdního hesla této politicky zcela nevyvážené stanice, které zní „Fair & Balanced") vychází ze skvělých thrash metalových riffů, přecházejících v závěru do hlukového inferna - dost možná nejpovedenější kousek desky.

Co říct o následujícím kousku The Horror? Dělá čest svému jménu. A jak popsat další track, ďábelsky rychlý Side FX...? Zvuková mapa epileptického záchvatu uprostřed zemětřesení, občas přerušovaného leteckým náletem? Nebo tak nějak podobně. A do toho všeho nasamplované hlasy s roboticky opakovanými hláškami typu „vaše deprese se zhoršuje". Slabší povahy tento kousek radši přeskočí.

Skvělá Thanx but no Thanx se veze na dubové vlně, s naechovanu kytarou jak od Black Uhuru a basovou linkou jak od Billa Laswella. Recitovaný text nepochází od nikoho jiného než klasika Williama S. Burroughse, jde o jeho báseň Thanksgiving Prayer, ve které ironicky děkuje za vše špatné (vybité bizony, KKK, AIDS atd.), co se kdy v USA stalo a děje. Předposlední track Change of Luck přináší osvěžující kombinaci blízkovýchodních motivů, dubu, tranceu a samozřejmě i metalu, nepochybně se jedná o další vrchol alba.

Naopak závěrečná Enjoy the Quiet přináší převážně jen zcela zbytečný hluk. Kolikrát za sebou by byl sám Al Jourgensen ochotný si tenhle kousek poslechnout? Tipuji tak třikrát. Kdy už se konečně někteří hudebníci poučí, že takovéto zvukové „hříčky" (se kterými si možná ve studiu užijí legraci) patří maximálně tak do prostoru bonus tracků a ne mezi plnohodnotné albové příspěvky?

Důstojný (třetí a konečný?) závěr kariéry

Navzdory několika výhradám lze říci, že inovativní mix mnoha stylů a skvělé využití všech možných studiových kouzel činí z From Beer to Eternity povedené album plné originální směsi, jakou zvládají namixovat jen a jen Ministry. Pokud Al Jourgensen napotřetí dodrží své slovo a činnost skupiny opravdu ukončí (smrt Mikea Scaccii by k tomu mohla napomoci), bude se jednat o důstojnou tečkou jejich kariéry. Takže - R.I.P.