Avenged Sevenfold oslavují krále

Američtí metalisti Avenged Sevenfold se opět po třech rocích vrací s novou metalovou plackou a tentokrát spílají slávu králi. Hail to the King se s tim vůbec nepáře a hned úvodní titulní singl to dokazuje. A7X se vrací v plné síle a také s náhradou za The Reva. Novým bicmanem se stal Arin Ilejay.
Kapela, které nikdy nechyběly ambice či sebevědmí, se vrací s velkou hutností a sílou a samozřejmě také se sliby tpu "Nová deska bude znít naprosto jinak než vše ostatní." nebo "vrácíme se ke kořenům". Bohuže je z toho cítit akorát něco starého, něco již použitého a také lze rozpoznat jména od kterých bylo čerpáno.

Oldschoolový zvuk, špičaté vokální refrény a touha znít ostře a být jako "sabbati" nebo "maideni" je až otravná a opět se zde trochu kapela motá v bludném kruhu, ze kterého dokáží vystoupit jen ti, kteří vědí jak znít. V posledních albech se sice kapela orientovala více na hardrock než metal, ale jejich metalové kořeny je stále možné cítit. Je cítit velká snaha psát ty největší skladby a stát se legendou. Často si u desky vybavíte Black Album od Metallicy, či další.

Vliv zmíněné Metaliccy je znát jíž při otvírající Shepherd of Fire. Může za to především úvodní špinavý riff a dupavý rytmus. Vše zmizí s prvními tóny vokálu Matta Shadowse. Ten pro jitotu změnil image a na hlavě si nechal narůst kštici alá Ozzy Osbourne. Skladby jsou opět plné melodramat, jak už je u této party známo. Singl Hail to the King je toho důkazem. Její starý zvuk dodává skladbě šmrnc a vlastně ukazuje to co kapela dopředu slibovala. Hlavním lišitelem a vůbec největším tahákem jsou pružná sóla kytaristy Synystera Gatese, který jim dává strukturu a dynamiku a vdechuje jim vlastně celé tempo.

Raketový start v sobě drží trojka Doing Time, která vystřelí a díky rytmickému refrénu je z ní možnost na další singl. Největší prů*er je skladba Requiem. V ní se mísí hned několik prvků, které bohužel nelze smísít dohromady tak, aby to znělo slavně. Od partů s mluveným slovem,přes pěvecké sbory až po orchestrální vyhrávky. Jedním slovem je to šílenost. Podobně je na tom i závěrečná balada Acid Rain. Její závěr se nese ve smyčcovém a orchestrálním doprovodu a to je pouze na obtíž. Tou povedenější baladou je Crimson Day, která opět některé části přebrala jinde ale dá i díky silným emocím, které skladba vyzařje a nižšímu tempu se dá označit za povedenou.

Postupem času začnou být skladby i ehce nezapamatovatelné, což je obrovský problém, když deska čítá pouhých deset songů. Po sobě jdoucí Heretic a Coming Home jsou hlavním pilířem tohoto problému. Další chybou je někdy i stopáž. Třeba This Means War by mohla být i jedním z vrcholů desky, ale to padá díky šest minut se stále opakujícím riffem.

Avenged Sevenfold vydali desku, jakou slibovali, ale rozhodně stojí někde v hloubi pole za očekáváním. Chybí zde nějaké větší překvapení, album nemá žádného vůdce. Zda se kapela dokáže ještě někdy odvázat jako s City of Evil nebo Waking the Fallen je stále ve hvězdách. Spíše to ale vypadá na cestu za slávou a bohatsvím s jednodušší a také slabší hudbou.