Návrat industriálního temna

Al Jourgensen pohřbil v roce 2008 Ministry a prohlásil, že je to konec této kapely. Jenže takových konců tu už bylo mnoho a následně se z nich vyklubaly úspěšné comebacky. Proto fanoušek při takovém pohřbu v sobě živí neustále naději na reinkarnaci. A tak i v roce 2011 se země zachvěla a Al vylezl ze své díry táhnouc za sebou mršinu, se kterou chtěl opět dobývat pódia velkých metalových festivalů. A skutečně se na předních místech plakátů některých z nich Ministry pro rok 2012 objevili.
Aby však dojem ze znovuzrození byl plnohodnotný, v březnu skupině vychází studiové album Relapse. Jak výstižný název pro comeback této kapely, na rozdíl od jiných, které při svých návratech často použily název Resurrection. Relapse je v případě Ministry krásným symbolem. Již podle obalu je jasné, že Al neslevil ze své naštvanosti na morálně prohnilý svět a musel se svými přetlaky ven. Podívejme se tedy, jak se mu podařilo navázat na jeho předchozí kariéru, která sice po úspěšných devadesátých letech trošku stagnovala, ale jméno Ministry dokázalo vždy vyvolat patřičné mrazení na zádech.

Síla i melodie se smyslem

Začíná se intrem, ale žádná klišovitá nuda elektronické smyčky. Pěkně potichu kytara probublává svojí melodii. Dozvíme se něco o špinavosti hudebního průmyslu a to už nastoupí kulometná palba bicích a skladba Ghouldiggers se naplno rozjede a to pěkně svižně. Je to příjemný začátek, zvlášť, když se uprostřed zase objeví motiv z intra a po něm, jak po tichu před bouří, muzika vybouchne do brutální zkázonosné mezihry. Celé to končí smyčka s hlasem operátorky opakujícím slovo „dead". Nasledující Double Tap neslevuje z nasazené tvrdosti a je rytmicky ještě více rozsekána jak oběti šíleného řezníka z béčkových amerických hororů. Al plive své „double tap" jak o život. Moc příjemná smršť a laťka je pro začátek nasazena dost vysoko. Zvuk kytary je monstrózní.

Při třetí skladbě dochází k malému zvolnění a Freefall proplouvá konstantním skočným tempem a nepřináší už ten silný zážitek ze začátku a nezachrání to ani vynikající kytarová sóla. Skladba sama o sobě špatná není ale Ministry už měli lepší. Kleptokracy je zase o něčem jiném. Ve slokách brutálně thrashová a v refrénu melodická. Jednoduchá stavba ale příjemný zážitek z písničky. Tuto hymnu si s Alem díky svému zaměření jistě s chutí zazpívají ve většině koutů světa. Ta zní ještě dlouho v uších. Ale United Forces je zase z jiného soudku. Že by se Jourgensen dal pomalu na hard core? Písnička zní, jako kdyby vypadla z alba některé NYHC kapely. Rozhodně se za ni Al nemusí stydět. Posluchač si musí dát pozor, aby při jejím poslechu neproskočil stropem, takové má koule. Jen se trochu hudebně na albu vymyká. 99 Percenters nás vrací do nefalšovaného industrialu. Jednotvárný rytmus je její základ a Al to odpočítává 99 procentům lidí. Po hudební i textové stránce to působí skoro až lacině.

To Relapse je už lepší. Nese se opět v industriální lince. Zpěv tady mnohem více rve za uši, prostě naštvanost, jak se na Ministry sluší. Takto by mohlo album klidně končit. Končit kvalitně, jak začalo. Prostě relapse a dost. Jenže jsou tady ještě tři skladby. Bohužel Weekend Warrior nepřináší už nic výjimečného. Nedočkáme se už takového nátěru ani zajímavých nápadů. Spíše se jedná o vatu – nemastnou a neslanou. Ani Git Up Get Out N Vote neosvěží – další kus do počtu. Neustálé opakování názvu v refrénu je až otravné a nezachrání to ani příjemné zvuky kytary. Bloodlust je taková balada po ministryovsku. Mohla být klidně umístěná někde uprostřed a ne na konci. Společně s Alem si můžeme postesknout nad lakotou a arogancí, ve které žijeme, v Americe vystupňovanou na nejvyšší úroveň. Jako bonus deska obsahuje ještě Relapse Defibrillator Mix. Jedná se o čistou elektroniku, k Ministry to patří. Slušná klubová záležitost.

Technometal nepřekvapí, ale zaujme

Ministry utvořili album, jehož styl by mohl být nazván technometal. Skladby jsou většinou v rychlém tempu položené na až monotónním základu rytmiky. Dominují jim však kytary, které jsou krásně nazvučené, to je lahoda poslouchat. To je taky největší přednost alba. Některé písně se dost stylově liší, což by mohlo někomu vadit. Své si tady najde ortodoxnější metalový fanoušek i fanoušek industrialu. Nejlepší kombinaci obojího ukazují první dva songy. Celkově však album působí trochu nehomogenně a tak si každý najde nějaké vady. Nejlépe tato muzika bude znít jako plocha při zábavě, práci nebo řízení auta. Zvukem určitě nezklame.

Málo kdo asi čekal, že Jougensen atakuje mety dosažené v minulých letech. I kdyby však nový materiál působil rozporuplně, pořád má v sobě řádnou dávku svěžesti a mohl by zaujmout i mladší posluchače. Pokud se zadaří, určitě bude znít výborně naživo, třeba na festivalu Brutal Assault v Jaroměři.