Pearl Jam - recenze

Seattleské rockové legendy Pearl Jam k nám 2. července zavítají po dlouhých šesti letech, kdy se zde naposledy představili na turné ke své výborné eponymní desce. Právě tu si v dnešní recenzi připomeneme. Pearl Jam jsou na americké rockové scéně nevídaným úkazem. Když jim zlí jazykové po smrti Kurta Cobaina stejně jako celému stylu předpovídali brzký konec a místo na propadlišti dějin mezi krátkodobými trendovými hvězdičkami, nikdo nemohl tušit, že tihle pánové v poklidu jako jediní ze slavné seattleské generace přežijí dobu obrovského boomu nu-metalu (a moderních technologií v hudbě obecně) metalcoru a ema/indie rocku. A že nám dokonce pro rok 2006 (jako první u nového vydavatele a hned až po dlouhé čtyřleté pauze, což si taky nemůže dovolit jen tak někdo) celkem v tichosti připraví své osmé řadové album, pojmenované jednoduše Pearl Jam.

Název nebyl vybrán náhodně, protože už podle tehdejších promo fotografií "znovuvlasatého" Eddieho Veddera jak za mlada bylo jasné, že tentokrát se jedná o pravý návrat ke kořenům. Pearl Jam totiž opustili svůj umělecky ambiciózní, ovšem chvílemi tápající, usedlý a až poněkud "tatínkovský" styl předchozích dvou desek Binaural a Riot Act a začali se soustředit na to, co jim šlo vždycky nejlíp: poctivé, šťavnaté, šlapající rockové pecky plné skvělých nápadů. Už od úvodní Life Wasted bylo jasné, že především příznivci alba Vs. mohli začít slavit návrat něčeho, v co už asi ani nedoufali.

Kapela hraje už od prvních tónů jako politá živou vodou, dokonce i Eddie zpívá daleko více energičtěji než na výše zmíněných předchůdcích. Velkou zásluhu na skvělé atmosféře alba má i správně špinavý, neučesaný oldschool sound, o který se postaral dvorní producent kapely Adam Kasper. U něj je vidět, že přesně ví, co tihle chlapi potřebují - je tam cítit perfektně fungující chemie.

Tenhle skvěle živočišný sound je o to cennější v době, kdy se kapely předhánějí v miliónových produkcích, krystalicky čistém zvuku a různých nejmodernějších nahrávacích mašinkách. Inu, jen to dokazuje, že přirozenost byla vždy nejsilnější zbraní seattleských kapel. Pozitivně se dá vyjádřit téměř o všech skladbách, což znamená fakt, že Pearl Jam je pro mě nejlepší deskou kapely od dob Vitalogy a svým způsobem mu konkurují pouze první dvě alba. Nesmím opomenout i tradičně nádherný digipack a obal, který se přesně nese v duchu rčení, že méně je někdy více. Prosté, ale velmi působivé.

Stejně jako samotná deska. Stylově čistá, šlapající, bez výrazných experimentů, zdravě naštvaná díky tomu texaskému kovbojovi, který nejdřív střílel a až pak se ptal, deska, která se bude líbit i hard rockovým fanouškům. Navíc s příjemným zvukovým puncem nostalgie a starých dobrých časů v přetechnizované době, kdy zvukové pozlátko často zakrývá prázdnotu samotných písní.