Nigredo

Daniel Landa vždycky působil dojmem čaroděje, který snad ani neumí složit slabou melodii. Na desce Nigredo však bohužel holohlavcovy čáry máry pominuly. Výsledkem je jeho nejslabší dílo, působící spíše jako odvar starších klasik.

Landa jako kotlíkář?

Z různých důvodů (autonehoda, pracovní vytíženost…) si dal Landa s novou deskou na čas, od vydání Neofolku totiž uplynulo již pět let. Dala se tedy čekat deska překypující nápady, plná nových hitů, vypilovaná do posledního detailu. Začátek tomu odpovídá a je velmi slibný. Roli intra plnící akustická kytarovka Prolog je v Landově tvorbě zcela výjimečná. Drsný rocker v ní připomíná spíše veselého folkového písničkáře, který (sebe)ironicky objasňuje pohnutky vzniku desky a jejího obsahu („Někdy to šlo doopravdy ztuha, jak cesta v plný polní, při níž bolí každý krok"). Landova nejlepší léta pak připomene procítěná a výrazná melodie i tragický text z druhé světové války (v součtu tolik evokující Muže s padáky z Pozdravu z fronty) Waltr, Tommy, Ute & Mary. Je příznačným paradoxem, že tohle je nejlepší skladba Nigreda. Zbytek je takový nemastný, neslaný, jakoby ani nebyl připravován a nahráván takovou dobu. Možná už Landa skutečně vystřílel veškerý střelný prach na předcházejících albech (a že standardních řadovek nebylo – včetně orlíkovského pravěku – málo, celkem osm), možná, že jde jen o jednorázový propad, který bude s příští deskou zapomenut…

Landa jako tradicionalista?

Třetí song Nad Afghánistánem má alespoň zajímavý, orientální melodický motiv, ovšem (ve skutečnosti vůbec ne) Veselá písnička je k uzoufání nudná a nezachrání to ani hlučná kytara, ani kostlivý text. O tom, že Landa se rád vrací k oblíbeným tématům svědčí další dva kousky. Název prvního z nich, (ke všemu interpretův rodný rok) 1968, je naprosto výmluvný, evokuje Kryla a dává vzpomenout na frontovou pecku 1938). Hudebně se jedná spíše o folkový recitál navazující na úvodní Prolog. Zbytečně natažená Jen ať to sype je zase jiná varianta slavné motorkářské vypalovačky Holky a mašiny. Malá díra v hlavě disponuje pěkným ústředním melodickým motivem, který se však tolikrát opakuje, že ke konci už se dá sotva snést.

Landa jako kverulant?

Ve druhém vrcholu desky, Eurosongu, se autor roztomilou čenglištinou obrací k jednotlivým evropským národům. Postrádá to sice jakýkoliv smysl, ale jako celek je to veselé a hlavně poslouchatelné. Což už nelze říci o poslední dvojici písní, v antikritikovské (a možná nejkontroverznějším) obhajobě Odplivnutí a absolutně nevýrazném Nigredu.

Klesající úroveň Landových řadovek se (bohužel) nezastavila ani na Nigredu. Nejedná se o úplně špatnou desku, na to Landa zůstává pořád hodně solidním muzikantem, ale právě při srovnání s jeho dosavadní tvorbou Nigredo prohrává na celé čáře.