Dvě tváře Daniela Landy

Bojující, burcující, chlapácký, drsný, vlastenecký. Ale i pokorný, vyrovnaný, obracející se k magii, vzývající síly země a dávné čaroděje. To jsou dvě tváře Daniela Landy, které prezentuje na novém albu Žito, vycházejícím šest let po Nigredu. V obou je přesvědčivý, věrohodný, ale vzhledem k těmto tak vzdáleným, mnohdy protichůdným polohám ne vždy drží album pohromadě.   

Landa vždycky uměl napsat přímočaré, melodicky i rytmicky vstřícné, úderné hity, kterým nechybí zpěvnost a energie. Těmi zaplnil především první polovinu Žita, která se nese v duchu dřívější zpěvákovy tvorby. Skvěle šlape již úvodní upravená lidovka Bývali Čechové, motivační píseň se silnou harmonikou. Údernost s chytlavým refrénem spojuje rocková vypalovačka Modrá obálka, Šmouze s výrazným saxofonem opět nechybí motivační rozměr. „Vstávej a jdi dál! Máš na to, ty jsi král."    



Skutečný král, Jan Lucemburský, přichází ve vlastenecké baladě Neklidné nebe. Silnou atmosféru podtrhují nejen smyčce, ale také šansonovitý Landův zpěv, v němž uplatňuje i svůj herecký talent. I v následující písni zůstáváme u králů, jen Jana nahrazuje Karel IV. Příjemně šlapající oslavná píseň s hodně chytlavým refrénem a výraznými houslemi. Vypjatá, silně emotivní To je válka! (jako jedinou ji nesložil Landa, ale Noid) představuje nejdrsnější, nejsyrovější a nejtvrdší song desky, v němž se věrohodně podařilo zachytit veškerý hnus všech válek.    

V zádumčivé (báječné cello), intimnější České krajině Landa poprvé zavádí posluchače do světa bájí, run, druidů a čarodějů, v němž v podstatě vydrží až do konce desky. Uruz, Lagu i Raidó jsou písně pomalejší, osobnější, magické, místy hypnotické, v nichž zpěvák pronáší svá poselství. Má na ně samozřejmě právo, i když mnohými zřejmě zůstane nepochopen. Energii opět nabere v melodické hitovce Kejklířovo díkůvzdání (hlavně Andělům) a o úplný závěr se postará folková melodická lahůdka Not.    



Jako mívá Landa cit pro hity, dokáže se také obklopit výbornými muzikanty. Je radost poslouchat mistrovství a zápal Tomáše Varteckého, Miloše Meiera, Jakuba Antla, Káji Maříka nebo Jiřího Vopavy. I díky pestrým aranžím znějí jejich kytary, bubny, saxofony nebo smyčce přesně v těch místech, kde pomohou vyznění jednotlivých písní.   

Daniel Landa bojuje. Za národ, za člověka, proti cizákům i bankám. Vzory hledá mezi českými panovníky, v přírodě i magické minulosti. A svými buditelskými, motivačními písněmi se snaží Čechy probudit. Nejsem si jistý, zda se mu to podaří, což nic nemění na tom, že poslech hlavně první poloviny Žita je po hudební stránce vcelku příjemným zážitkem.