Nerez: Když jsme Masopust poprvé přivezli v krabicích na koncerty, lidé se o něj rvali

Karel Souček, 03. 07. 2019

Do Kristových let dospělo první a dnes již kultovní album Masopust skupiny Nerez. Po třiatřiceti letech vyšlo v červnu u Supraphonu v unikátní reedici. Zakládající členové Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský spojili její křest s nedožitými šedesátinami Zuzany Navarové, dlouholetého hlasu kapely. Velká vzpomínková akce se uskutečnila v polovině června v Hradci Králové, v rodném městě Navarové, kde se většina Masopustu nahrávala.

Album, jehož obal zdobí zafačované krvácející jablko ve tvaru srdce od výtvarníka Jiřího Vovsa, je nyní k dispozici na CD i LP, remasterováno bylo z původních pásů. Oproti prvnímu vydání zde naleznete texty všech písní. Vnitřní sáček a booklet obsahují též fotografie a vzpomínky.

Jak dnes na nahrávání Masopustu vzpomínáte?

Zdeněk Vřešťál: Bylo poklidné, nikdo na nás tehdy netlačil, nemuseli jsme nikam pospíchat. Nahrávali jsme po sériích, naráz vždy vznikly dvě tři písničky. Pan Navara, Zuzanin tatínek, byl režisérem ve studiu Československého rozhlasu v Hradci Králové. Dokázal nám v něm jednou za čas najít jeden až dva volné dny, kdy jsme měli studio k dispozici. Pak jsme zase rok čekali.

Vít Sázavský: Deska proto vznikala několik let, pokud si dobře vzpomínám, první písničky byly hotové už někdy v roce 1982. Je na ní celkem jedenáct skladeb, přičemž jen jedinou – závěrečnou Do posledního dechu – jsme dotočili ve studiu v Praze těsně před vydáním. Byla to vlastně první digitální nahrávka u nás. Když nám tehdy Václav Zamazal, který byl naším zvukovým inženýrem, řekl, že se mu líbí začátek jedné nahrávky a konec druhé, a následně je spojil dohromady, nevěřili jsme vlastním uším. Dnes je to zcela běžný postup.

Co se vám dnes vybaví jako první, když se řekne Masopust?

Sázavský: Ještě než album vyšlo, hodně jsme koncertovali. Minimálně poslední čtyři sezóny před ním byly hodně nabité. Měli jsme až 150 vystoupení za rok. A živě si vybavuji ten moment, kdy jsme poprvé slavnostně vezli LPčka v krabicích v autě, abychom je nabídli fanouškům na koncertech. A oni se o ně skutečně rvali! Před deskou a po ní, to byl v té době opravdu velký rozdíl. Lidé si vás najednou mohli oficiálně přivézt domů, a to v plné kvalitě. Do té doby nás doma poslouchali maximálně na samizdatových nahrávkách, pořízených tajně kabelem vedoucím od zvukaře do kazeťáku. Jednou jsme takhle v roce 1984 přijeli do Košic, kde jsme předtím nikdy nebyli. Zdeněk začal hrát Javor a celý kulturák, tedy nějakých osm set lidí, zpíval s ním. Nechápali jsme, kde písničku slyšeli. Když jsme později přijeli s plným autem vinylů, všechny nám vykoupili.

Řekli byste, že písně z tohoto alba prošly úspěšně zkouškou času a fungují i dnes?

Sázavský: Jednoznačně ano. Polovinu alba pořád hrajeme – a to bez ohledu na to, že zrovna vyšlo v reedici. Ať už v naší malé sestavě Neřež, tak v projektu Nerez & Lucia se zpěvačkou Luciou Šoralovou. Když vystupujeme s ní, mícháme starší skladby s novými. Třeba jako před pár dny na koncertě ve Stromovce na letní scéně Gauč. Znovu se ukázalo, že jakmile zazní první takty písní jako Kočky, Hlava v krupobití nebo Tisíc dnů mezi námi, publikum ožije. To je nejlepší odpověď na otázku, zda prošly zkouškou času. Jak v nás, tak v divácích pořád něco vyvolávají.

Vřešťál: Ty písně si dnes dokonce s námi chodí zazpívat už i vnoučata tehdejších studentů, kteří nás poslouchali, když jsme začínali. Vždyť spolu hrajeme už čtyřicet let.

Zuzana Navarová se hodně vzhlížela ve world music, v latinoamerických rytmech. Byl její vliv pro výslednou podobu písní zásadní?

Sázavský: Na první desce se to ještě ozvěnami dálek tolik nehemžilo, ale byla tam například Samba v dešti a celkově lehký závan Karibiku. Naplno se to projevilo až na druhé a třetí řadovce. Ovšem každý z nás do skladeb vnášel něco svého. Výsledný mix se ukázal být pro posluchače velmi zajímavý. Lidé nevěděli, jak si nás zaškatulkovat, takže jsme mohli hrát na folkových festivalech, ale třeba i na jazzových akcích. To byla naše výhoda. Nepatřili jsme ani do jedné party, ale nebylo pro nás špatné se namočit v jedné či druhé vodě. Všichni nás vnímali jako exoty, což byla dobrá pozice.

Vřešťál: Ve skupině jsme byli dva autoři – já a Zuzana - a Vítek, který písně aranžoval. Hodně nápadů nám vyhazoval. Dnes vím, že kdybychom ho neměli, mohli jsme vydat třeba deset alb, ale všechna by byla špatná. Měli jsme mnoho odpadu, vždyť se Zuzanou jsme písničky nosili každý den.

Přeli jste se v té době o směřování kapely?

Sázavský: Vždycky jsme dělali to, co nás zrovna bavilo. Většinou někdo přinesl nápad, a když se nám líbil, rychle jsme se do něj ponořili a začali mu dávat konkrétní podobu. Nezabývali jsme se tím, jestli jdeme napravo, nebo nalevo. To jsme si přenesli i do současné kapely Nerez & Lucia. Také Lucia Šoralová miluje dálky, s ní ale míříme spíše na Balkán.

Vřešťál: Byli jsme hodně ambiciózní, pořád jsme něco zkoušeli. Věděli jsme, že když chceme být úspěšní, musíme přesvědčit ostatní, že jsme nejlepší. To, co se nám líbilo, jsme chtěli prosadit. To se nám nakonec také podařilo.

Přesto muselo v trojici tří výrazných osobností někdy docházet k názorovým třenicím...

Sázavský: Samozřejmě, jiskřilo to mezi námi pěkně!Vřešťál: S oblibou vždy říkám, že dokud jsme se hádali, stálo nám za to, aby Nerez fungoval. Když jsme se hádat přestali, po přátelské domluvě jsme kapelu rozpustili. Přirovnal bych to k vyjetému oleji.

Zuzana Navarová by letos slavila šedesátiny. Napadá vás někdy, co by asi dnes řekla na vaši současnou tvorbu?

Vřešťál: Věřím, že by se jí líbila. Náš repertoár je totiž stejně pestrý, možná dokonce ještě pestřejší, než v dobách největší slávy původního Nerezu.

Sázavský: Měla ráda míchání kultur, nejen hudební, ale i jazykové. V době, kdy se společnost štěpí na multikulturní a tu, která se propojování brání, by ona určitě chtěla poznávat nové vlivy, etnika a kultury. Nepochybně by stála na této straně. Není koncert, kde bychom o ní nemluvili, protože pořád hrajeme písničky, které zpívala či složila ona. Až se tam nahoře jednou potkáme, jsem docela zvědavý, co nám poví.

Právě v den jejích nedožitých šedesátin jste 18. června uspořádali vzpomínkový koncert v Hradci Králové, kde žila. Zároveň šlo o křest reedice Masopustu. Jak se akce vydařila?

Sázavský: Velmi! Konala se v divadle Drak, pozvali jsme tam i Zuzaninu maminku, která v Hradci dodnes bydlí. Dnes už je to stará paní, ale velmi milá a srdečná. Dokonce pronesla předem nepřipravený proslov, velmi emotivní. Za námi byla na projekční stěně umístěna Zuzanina velká fotka, která nás pozorovala. Hodně nám ten večer utkvěl v paměti. Lidé byli dojatí, což jsme poznali i z jejich spontánních reakcí po koncertě.

Co bylo podle vás nejsilnější stránkou Navarové jako autorky a zpěvačky?

Sázavský: Na první poslech si všimnete toho, že její tvorba byla ovlivněna Karibikem. Osobitý byl ale i její přístup k textům. Své myšlenky a emoce většinou jen naznačila, nedořekla je. Zdeněk býval ve svém vyjadřování vždy přímější než ona. Zuzana si vždy nechávala prostor pro tajemství, což ji charakterizovalo i jako zpěvačku. Její způsob interpretace byl totiž podobný - držela si emoce pod pokličkou, kterou jen občas trochu nadzvihla. Nechávala posluchače, aby si příběh dovyprávěli sami. To musí být pro svobodomyslné posluchače dodnes velmi přitažlivé.

Jak její písně uchopila Lucia Šoralová, se kterou momentálně nejčastěji koncertujete?

Vřešťál: Velmi rozdílně, je Zuzaniným protipólem. Setkali jsme se se zpěvačkami, které se ji snažily napodobovat, některé více, jiné méně. Asi nejoriginálněji k tomu ve své době přistupovala Klára Vytisková. Ale Lucia Šoralová je jako interpretka úplně jiná.

Sázavský: Pro Luciu, stejně jako pro Zuzanu nebo také Katarínu Koščovou, zpěvačku ze slovenského Prešova, která s námi rovněž několik let vystupovala, však byla jedna věc od začátku naprostou samozřejmostí. Bezchybná a intuitivní intonace, frázování. Nikdo jim nevysvětloval, jak doladit citlivé tóny. Společně jsme tedy nemuseli řemeslo vůbec rozebírat a mohli jsme se bavit o výrazu, emoci, obsahu. A v tom je ten hlavní rozdíl. Tam, kde Zuzana jen jemně naznačila, do toho jde Lucia jako buldozer. Jako letitá posluchačka Nerezu přistupuje k jejím textům s pokorou, ale po svém. A obojí pojetí je správné.

Vřešťál: A obojí má také velkou odezvu. Fanoušci na koncertech jsou z Lucie nadšeni, bouří, tleskají. Je to jako kdybychom s ní chytili druhý dech. Také ohlasy hudebních kritiků na naši první společnou desku Zlom byly vynikající.

Jaké jsou vaše další plány s projektem Nerez & Lucia?

Sázavský: Pokračujeme v koncertování, až dosud jsme nehráli pravidelně. Teď konečně přichází doba, kdy naše fungování dostává profesionální rámec. Sami se chceme soustředit na autorskou činnost a organizační záležitosti přenechat někomu jinému. Předpokládám, že brzy z nás vypadnou nové skladby. Lucia před pár dny na koncertě poprvé jednu zazpívala. Byla inspirovaná velmi smutnou událostí - smrtí dítěte její kamarádky. Až píseň dozraje, najdeme si k ní vztah a zaranžujeme ji, třeba by mohla být první vlaštovkou z nového alba. To ale určitě nevznikne za týden ani za rok, ale až pro něj nastane správný čas. V létě se chystáme na městské slavnosti, z velkých festivalů budeme například na Benátské! v Liberci. Těšíme se také na samostatný koncert, který proběhne 10. října v pražském Divadle Kalich. Minule bylo vyprodáno, a tak jsme neváhali a rezervovali si termín na příště.

Foto: křest reedice Masopustu, autor: Peter Nagy

GALERIE