Neil Young zůstává tím hipíkem z 60. let, který vytrvale hlásá pravdu a lásku

Čtyřiasedmdesátiletý kanadský bard Neil Young spojil po sedmi letech opět síly s americkými rockery Crazy Horse, v jejichž řadách vystřídal populárního kytaristu Franka Poncho Sampedra neméně ostřílený Nils Lofgren z E Street Bandu Bruce Springsteena a na výsledku nahrávky je to jasně znát. Nejzřetelněji v písních Green Is Blue, Eternity nebo v závěrečné I Do, jež byly použity z jiných Youngových projektů a které byly přetaveny z folkrockových songů v čistě rockové pecky s řádně nabustrovanou kytarou.  

Celkem deset písní s bezmála hodinovou stopáží bylo přitom nahráno přímo ve Skalnatých horách v Coloradu a jsou věnovány Youngovu dlouholetému manažerovi Elliotu Robertsovi, který zemřel loni v květnu. Stárnoucí písničkář v nich zpívá o klimatu a znečišťovatelských korporacích, dále o obětech loňských požárů v Kalifornii, při kterých sám přišel o dům, a protestuje i proti dalším ustáleným pořádkům. Například proti šíření lživých zpráv na Facebooku, který zpěvák na protest opustil, nebo o boji s hudebním průmyslem, který prodává lidem nekvalitní silně komprimovanou hudbu.  

Zkrátka a dobře, Neil se nezměnil. Stále zůstává tím hipíkem z 60. let, který vytrvale hlásá pravdu a lásku. Žádnou poezii však od něj nečekejme. Jeho písně jsou angažované a prosté. O to více jim člověk věří. Nejchytlavější ze všech je Olden Days, inspirovaná odchodem blízkých - již zmíněným manažerem Robertsem nebo bývalou manželkou Pegi. Další chytlavkou je hymnická Rainbow Of Colors, v níž pro změnu Young nabádá k vypnutí celého politického systému. Samotná hudba zní přitom syrově a neotesaně, má to ale svůj půvab, přičemž středobodem alba je už druhá skladba v pořadí, She Showed Me Love, trvající přes třináct minut a vyprávějící o starých chlapech, kteří se snaží zabít matičku Zemi.  

Devětatřicáté Youngovo album dokazuje tedy, že je zpěvák stále při tvůrčí síle. Zda to ale bude znovu stačit k tomu, aby ovlivnil svými písněmi současnou generaci, jako se mu to povedlo v době květinového hnutí nebo na přelomu 80. a 90. let, si musíme ještě chvíli počkat. Nicméně Colorado je povedená deska, a přestože má burcující obsah, dokáže svou melodikou pohladit.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka