Díky žánrové pestrosti se Neil Young vyškrábal nad hranici průměrnosti

Neilovi u toho asistuje kapela Promise Of The Real, s níž se Young vydává nejčastěji po elektrifikované cestě, ale i po té akustické s harmonikou (Almost Always, Change Of Heart, Forever), nebo se opírá o výrazné sbory s dechy jako třeba v písních Stand Tall či Children of Destiny, která patří k tomu nejlepšímu na desce. Nepohrdne ani klasickým blues (Diggin' A Hole, When Bad Got Good).   

Než stačíte vstřebat atmosféru jedné písničky, je tady další a spolu s ní naprosto jiná nálada. Možná i díky této žánrové pestrosti se Neil Young vyškrábal s devětatřicátou studiovou deskou The Visitor o prsa nad hranici průměrnosti, aby si dokázal uchovat status respektovaného hudebníka. Avšak co naplat, nápady a melodie mu pozvolna docházejí. Při tak velké frekvenci nahrávek a přibývajícím věku jako v případě dvaasedmdesátiletého písničkáře se tomu nelze divit. Utahalo by to i tažného koně, natož kluka, který se potlouká po světě s kytarou od svých dvanácti a říká se mu pro jeho vlastní styl hry „kmotr grunge". To už za špetku úcty stojí. A to i v případě, že není právě v nejlepší kondici.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka