Metallica srdnatě vzpomíná na 72 sezón

Už jsou tomu 2 roky, co nám legendární Metallica představila poslední studiové album 72 Seasons. Bylo to tehdy s velkou pompou, protože album vyšlo na celém světě ve stejný den prostřednictvím kinoprojekce. Jelikož jsem album neměl naposlouchané, byl jsem docela – a to kladně i záporně! – šokován z celkového zážitku a vůbec délky celého díla, téměř 78minutové porce jejich svérázného heavymetalu, který kvartet připravoval několik let včetně co-vidové periody. Tenkrát v kině zvítězily bezprostředním prožitkem „jasné" hitové skladby, které proběhly ještě předtím YouTube éterem, a sice Screaming Suicide, titulní opus a Lux Aeterna, která tehdy po dlouhé době jako nová píseň slavila slušný singlový úspěch. 

 

I s odstupem času jsou tohle stěžejní hudební milníky této řadovky. Našlapaná Lux Aeterna má až rock´n´rollový nádech, který v tempu neustává od začátku do konce. Je to osvěžení uprostřed alba, které se od začátku tváří jako nové a energické, ale spíše přemítá, kam se vydat po 40 letech thrashového, speedového, heavy (rock)metalového bouření. Tohle přesně vystihuje hned na ni navazující Crown of Barbed Wire. Skladba se přelévá Kirkovými riffy z jedné strany na druhou. James za mikrofonem se snaží vystihnout jeho nálady a většinou se mu to daří, dokud tempo nezmění Larsovy bicí. To ale známe, jeho nástroj vždycky určoval dramaturgii většiny písní kapely a nejinak je tomu i zde. Jsou však výborně nazvučené, vytaženy často do popředí jako u kultovního černého alba z roku 1991. A jejich kanonáda v úvodu songu If Darkness Had a Son je skutečně prvotřídní; v kombinaci s riffovými krouženími Kirkovy kytary zní impozantně. Jako fandovi nesmrtelných (a stále energizujících!) desek z druhé půlky osmdesátek mi ale už trochu chybí ta zuřivější energie z fošen Master of Puppets či …And Justice For All. 

Pánové ji úporně hledají v písních Sleepwalk Mylife Away anebo ve vizuálně blýskavé Chasing Light, která duní opět v středněproudém tempu. Jenže už to jaksi drhne. Ta tam je totiž živelnost 80-ek a upřímnost 90-ek, kdy se dalo experimentovat na plné koule. Metallica 2023 mnoha náladami navazuje sice na album Load, které právě v těchto dnech vychází v luxusní reedici, ale jakoby se na 72 Seasons často a spirálovitě vracela do všech období, kdy chtěla vykřičet a vyjádřit své rebelství. Booklet novinky s nezvykle zažluceným obalem odhaluje upřímné a ve tváří unavené metalisty, kteří nechtějí zakrýt prožívanou realitu. 

Čtveřici je ale třeba blahopřát k obrovské výdrži, se kterou prostě precizně svůj heavymetalový kolos vedou. A že si dovolí složit zcela odlišné kompozice jako Too Far Gone, kde zazní sprška sólování, kterou by od Kirka málokdo čekal, anebo jedenáctiminutovou(!) „stoner/doom meditaci" Inamorata. Za tohle obrovská pochvala, protože tyhle dvě pecky na závěr opravdu dlouhé desky musí rozjasnit posluchačovo hudební nebe. A málem bych zapomněl na předposlední heavy kvapík A Room of Mirrors, kde se sóluje ostošest! 

Metallica přes slyšitelnou únavu nicméně na albu 72 Seasons nadále zůstává špičkovou hudební jistotou v ranku heavymetalového světa. A vidět je naživo v příštím roce opět u nás může být pro někoho dalším ze splnitelných snů!