Panna bez rukou Lulu ukrývající Reeda a Metallicu

Metallica předvedla v posledních několika letech svým fanouškům pár kotrmelců, ze kterých se museli notně vzpamatovávat. Nicméně v roce 2008, dle hesla ,,drž se ševče svého kopyta", vyplivla dlouho očekávané album Death Magnetic. Fandové si mohli konečně oddechnout a tetelit se blahem u svých přehrávačů a v pohodě si podupávat do thrashových rifů. Dobrý pocit umocňuje Metallica živými vystoupeními, kde žádnou zvláštní alternativu nepřipouští a dobře ví proč. Album Death Magnetic přišlo právě včas, ale od té doby už nějaká doba uplynula a hladový fanoušek by si zase na něčem trochu smlsnul. Kde jsou doby vydávání desek po roce či dvou. O to větší překvapení bylo, když se na světě objevilo album Lulu kde z přebalu desky šlo jen těžko usuzovat, o co že to tentokrát půjde.

Nezvyklá spolupráce

Název interpreta, šikovně schovaný, ihned rozjasňuje mračna pochybností. Jedná se totiž o spojení Lou Reed a Metallica. Každému hned musí být jasné, že tentokrát se pokračovatele Death Magnetic nedočkáme. Co že to zase ti hoši z Kalifornie na nebohého fanouška vymysleli? Na vysvětlenou je třeba dodat, že album vzniklo z aktivit Lou Reeda ke hře ,,Lulu Plays" režiséra Roberta Wilsona. Reed tam skládal několik skladeb a Metallicu si vybral pro spolupráci na albu, kde skladby ze hry jsou Reedem rozvinuty do celých osmdesáti minut celkové stopáže. Jedná se tady o alternativu, před kterou by se i St Anger červenal. Metallica se tady přitom podílela pouze jako hudební doprovod. Proto je potřeba se před poslechem desky dobře uklidnit a rozmyslet si, co lze od takovéhoto spojení očekávat. Že by Lou Reed ještě na stará kolena chtěl rozvířit vody kulturního dění něčím ostřejším, nebo se Metallice opět stýská po troše netradičního vyjádření?

Nuda v Kalifornii

S klidem mohu napsat, že přes celkovou alternativnost původního projektu kalifornská mlátička neubrala ze svého typického vyznění a Lou Reed zůstává Lou Reedem. Po hlasové stránce provází albem právě on, ale zpěvu je tu spíš poskrovnu, většinou se jedná o recitaci. Najdou se i chvíle, kdy příjemně svůj hlas zdrsní a to dobře koresponduje s muzikou kapely. Fandům Metallicy, mohu slíbit alespoň to, že její zvuk má typický metalikovský feeling. Již se neopakuje to plechově – streetové vyznění ze St Anger. Nicméně nečekejte žádné vypalovačky nesoucí se na křídlech dvoukopákové palby. Najde se zde pár zajímavých hudebních motivů, ty se ale utápějí v natažených délkách skladeb. Většinou se jeden motiv opakuje stále dokola celou skladbou (pomineme-li intra). To dělá album nudné a nutí posluchače určité části přeskakovat. Přednes Reeda se též nese v duchu monotónnosti. Vyzdvihl bych především skladby The View a Iced Honey. První je prostě šlapavá, řízná s emotivním zpěvem a druhá je typická reedovka zahraná metalovou kapelou. Navíc obě mají okolo pěti minut. Naproti tomu Mistress Dread je od začátku po intru pěkně řízná (a taky jedinná rychlá na celém albu), ale je to jen klam, protože tento rif se nese éterem necelých sedm minut v podstatě bez jakékoliv změny a Lou vypráví a vypráví. Za zmínku ještě stojí Cheat on Me, u které se dá celkem dobře jedenáct minut rozjímat. Ostatní je jen nezajímavá velká nuda. Skladby nejsou tvořeny jako písničky, které by pobavily, ale jako vyjádření pocitů, které lze bez znalosti výše zmíněné hry těžko chápat. Jejich rozvleklost posluchače prostě ubíjí.

Čekání na bouřku

Na závěr se chce zvolat slovy klasika: ,,A komu tím prospějete, co?" Těžko si odpovědět. Možná nikomu, možná si prostě jen někteří muzikanti chtějí splnit svá muzikantská přání a je jim i jedno, jaký to bude mít u veřejnosti úspěch. Nepotřebují za každou cenu převracet kulturní svět. To už dokázali v minulosti. Nepotřebují neustále točit alba v podobném duchu jako kolovrátek. To musí ortodoxní fans takových dlouhověkých kapel prostě pochopit. Však ona Metallica zase přijede se svojí show a zahraje ty správné fláky a srdce fanouškovo se nějakým Lulu trápit nebude. Zatím nezbývá, než si do přehrávače vložit Master of Puppets nebo Death Magnetic a čekat, až se hoši z Kalifornie budou nudit a nastřílí do tenké vrstvy CD nějakou kanonádu. Je docela pravděpodobné, že osud alba Lulu zůstane jen jako součást jejich diskografie a v policích se na něj bude usazovat prach.