Britští Haken v Praze snili s hrstkou nejvěrnějších

Závěr devátého měsíce nabídl další zajímavou položku pro příznivce progresivního metalu. Po sedmi letech do Prahy opět zavítala britská parta Haken v roli headlinera, tentokrát s loňským EP „in a fever dream”. Klub Roxy spolu s nimi přivítal jejich krajany Ihlo a československou partu Ions.

Kolem této pětice se letos dějí věci. Nedávno se vypořádali s uvolněným místem zpěváka, když se na tento post postavil Daniel Handák. Ten už s Ions stihl nahrát fantastický nový singl „Entropy of Me”, a na přelomu září a října se přidali právě k britské dvojici kapel na šest koncertů. Mezi nimi nechyběl ani ten pražský a před skromnou návštěvou pánové předvedli dechberoucí výkon. Nepletu-li se, čtyři z pěti členů formace pochází ze Slovenska, ale kapela jako celek sídlí v Praze. Přesto před téměř domácím publikem Handák hovořil více anglicky, což napovídá, že svými ambicemi míří spíše za hranice. K tomu jim probíhající turné rozhodně pomůže. Dveře mají otevřené i proto, že se mohou chlubit opravdu prvotřídní a světovou progresivní tvorbou, nejen z debutové desky „Counterintuitive” z roku 2023. Zářným příkladem může být například závěrečná skladba „True Friendship”. Ions svou těžkou roli zvládli znamenitě a já se budu těšit na naše další setkání.

Britští Ihlo se svou druhou tuzemskou zastávkou dlouho nečekali. Poprvé se zde představili v únoru, když předskakovali progresivní hvězdě Leprous. Tentokrát otvírali pódium pro své krajany a museli se spokojit s podstatně méně početnou podporou diváků. Setlist opět zásobila zejména loňská deska „Legacy”, přesto nebyl výběr skladeb úplně totožný. Snad dostali i trochu více času než v únoru, a tak kromě tradičních písní jako „Replica” nebo „Source” z nové desky vybrali i starší kousky z debutu „Union”, kterými byla titulní „Union” a „Starseeker”. Zpěvák Andy Robison si potvrdil svůj dojem, že Roxy vypadá jako základna pro nepřítele Jamese Bonda. K únorovému koncertu se vrátil i vtipnou poznámkou o někdejší reportáži, jejíž autor koncert údajně popsal jako „nepříjemné zvuky” a chtěl, aby to skončilo. Musel jsem si zkontrolovat svůj článek, ale mě tento komentář nepatřil. Nakonec se zhodnocením autora nemůžu souhlasit, jelikož Ihlo opět předvedli skvělý výkon, který podpořil i vynikající zvuk. Žánr rozhodně uchopili trochu více alternativně, ale i proto jejich tvorba působí velmi svěžím dojmem. Robinson, který se naoko omluvil, že znovu přijeli takto brzy, koncert odzpíval fantasticky a vedl jej velmi zábavným způsobem. Vůbec by mi nevadilo, kdybych je viděl za půl roku znovu.

Krátce po půl deváté hodině dorazili na scénu Haken. Sál Roxy se pro ně nakonec obstojně naplnil, ačkoliv balkony dnes zůstaly zavřené. Progresivní metal se v posledních letech těší velké oblibě a ačkoliv britská pětice přece jen nepatří mezi tak velké jméno na větší samostatný koncert, s návštěvností asi spokojeni moc nebyli. Navzdory tomu však v klubu vznikla skvělá atmosféra, kterou řídil především zpěvák a frontman Ross Jennings. Zpíval naprosto fenomenálně a dával prostor i svým spoluhráčům, kteří si několikrát střihli krátké instrumentální pasáže. Jen té komunikace s publikum mohlo být z jeho strany více. Jasně stanovená večerka v deset hodin jim však nedávala příliš prostoru experimentovat a případně koncert nějak protahovat, a tak hráli jednu skladbu za druhou. 

Není příliš běžné, aby kapela vyrazila na sólové turné, byť relativně krátké, na podporu rok starého EP. Jenomže, pánové toho loni nestihli příliš mnoho odjet, a tak „in a fever dream” přivezli na pevninskou Evropu až nyní. Představili jej v celé své kráse. Setlist poskládali tak, že se aktuální skladby po titulní úvodní písni hezky promíchaly se starší tvorbou. V první polovině koncertu to byly další novinky „bleeding sky” a „delirium”, a dlouholeté fanoušky jistě potěšily hity „Sempiternal Beings” z desky „Fauna” nebo „A Cell Divides” z alba „Vector”. Ve zmíněných instrumentálních pasážích, třeba při skvělé „lotus”, dostali prostor kytarista Richard Henshall a basák Freddie Draper ke svým momentům slávy. Zatímco Henshall je v kapele od samého začátku, Draper Haken doplnil pouze (alespoň zatím) na toto turné poté, co stálý krotitel tlustých strun Conner Green z kapely odešel. Stejný osud postihl i druhého kytaristu Charlese Griffithse, a pánové toto turné odehráli pouze s jednou kytarou. Nutno dodat, že bravurně. 

Tyto události do jisté míry vysvětlují limitovanou koncertní aktivitu Haken. Nezdálo se však, že letošní odchody mají jakýkoliv vliv na výkony muzikantů. Ty zezadu skvělou hrou hnal bubeník Raymond Hearne, zatímco klávesák Peter Jones doplňoval zpěvy a přidával líbivý hudební podkres. Ve druhé části dominovaly zásadní písně, ať už to byla „The Endless Knot”, „Invasion” nebo přídavek v podobě „Prosthetic”. Šlo o moji první živou zkušenost s Haken a ačkoliv nepovažuji materiál na „in a fever dream” za nijak podřadný, přál bych si, aby zaznělo více skladeb z mé oblíbené desky „Virus”. Koncert jsem si nicméně nesmírně užil a z repertoáru kapely bych klidně vybral dostatek položek na jeho pokračování až do půlnoci.

Večery, jako byl tento, vyčnívají z nekonečné řady více či méně povedených koncertů. Žánrově bylo turné poskládáno skvěle, všechny kapely podržel výborný zvuk a paradoxně menší návštěva pomohla k uvolněné a přátelské atmosféře. Produkce byla mimořádně kvalitní od prvního tónu a všichni přítomní podali nadstandardní výkony. Pevně věřím, že tuto trojici u nás uvidíme i příští rok, a snad i na větších pódiích. Haken by si to při oslavě dvaceti let na scéně rozhodně zasloužili a Ihlo jim už šlapou na paty, byť s desetiletou ztrátou. No, a (skoro) domácí Ions mají našlápnuto jako hrom. Jen tak dál.