Norští Leprous se naživo smíří jen s naprostou dokonalostí

Autorkou fotografií je Klaugia Ligačová.

Po třech letech jsme se opět dočkali klubové show přední progresivně metalové kapely Leprous. Poslední dva klubové koncerty proběhly v Paláci Akropolis, ale tentokrát padla volba na menší klub Roxy, který se podařil téměř vyprodat. Norská pětice předvedla skvělý výkon na loňském festivalu Brutal Assault a během následujícího půl roku o vynikající formu nepřišla. Na aktuálním turné je doprovází britská parta Ihlo a krajané ze severu, Crystal Horizon.

Mladá norská parta večer zahajovala a jejich koncert bohužel nemohu hodnotit. Kvůli brzkému začátku celého večera, pracovním povinnostem a dopravní situaci jsem do klubu dorazil v momentě kdy se čtveřice z Kristiansandu loučila. Pánové mají zatím na kontě eponymní EP z roku 2024 o pěti skladbách a soudě dle domácího poslechu, nezní vůbec špatně. Budu si muset na první zkušenost s Crystal Horizon počkat, ale je jisté, že jejich návrat nebude dlouho trvat. Turné se svými slavnými krajany jim rychle pomůže vylézt z jesliček.

Na britské Ihlo jsem byl zvědavý. Byli u nás poprvé a jejich jméno jsem za deset let existence nezaznamenal. Je však pravdou, že v pevninské Evropě před začátkem aktuálního turné příliš mnoho koncertů neodehráli. Od začátku v kapele působí kytarista Phil Monro a zpěvák Andy Robison, ale teprve loni pětici doplnil baskytarista Max Brayson. Kapela tedy v uplynulé dekádě hledala stabilní složení a patrně už s Braysonem loni vydala druhou desku „Legacy". Z ní také zazněla většina skladeb a nutno říct, že úvod byl trochu vlažnější. I pomalejší skladby doprovázely velmi agresivní a chaotická světla, která kazila zřetelný pohled na pódium. Pánové si však nechávali to nejlepší v rukávu a zvyšovali tempo. Zároveň se rozpovídal i frontman Robison. Přirovnal klub Roxy k nočnímu klubu záporáka z filmu Jamese Bonda a uvedl několik zajímavých progresivně laděných skladeb. Byly to například písně „Mute", „Replica" nebo „Empire", tedy všechny klipovky, které kapela zatím má. Ihlo se prezentovali jako velmi charismatická a perspektivní kapela, která určitě má co nabídnout a žánrově perfektně naladila na své skandinávské kolegy.

Na ně byla upoutána největší pozornost a klub se krátce před osmou hodinou také velmi slušně zaplnil. Leprous přijeli s aktuální deskou „Melodies of Atonement", a ačkoliv z ní zaznělo nejvíce skladeb, procestovali jsme téměř celou jejich diskografii. Úvod obstaraly skladby „Silently Walking Alone" a „Illuminate", ale dále si norové se setlistem pořádně vyhráli. Čeká je poslední týden celého turné a je pochopitelné, že některé skladby už jim lezou krkem. To ostatně přiznal i zpěvák Einar Solberg, když trošku krkolomně představoval hitovku „The Price". Předtím však nechal diváky vybrat, zda chtějí slyšet původně naplánovanou píseň „Alleviate" nebo jakoukoliv jinou. I za podpory bubeníka Baarda Kolstada padla volba na jinou skladbu a právo navrhnout trojici písní vybrat dostal fanoušek, který chytl od Solberga hozenou láhev s vodou. Možná trochu nepříjemnou pozornost využil k tomu, aby si vyžádal skladbu „I Lose Hope". Výzva „vyjmenuj tři songy" se mu nakonec nepodařila, ale kapela vyhověla jeho prvotnímu přání. Podobná situace nastala ještě jednou, kdy kapela nabídla několik skladeb a diváci vybrali třináct let starou tvrďárnu „Contaminate Me" z třetí desky „Coal".

Nejen tyto momenty ukázaly, že je kapela ve skvělé formě a drží si velmi přátelskou a uvolněnou náladu. Baard Kolstad, kterého se nebojím označit za jednoho z nejlepších bubeníků progresivního metalu, si při přelazení nástrojů střihl bubenické sólo a všichni muzikanti, ke kterým se na klávesy přidal i tourující člen Harrison White, se na pódiu náramně bavili. Však za to byli i odměnění snad největším potleskem a ovacemi, které jsem za poslední roky slyšel. Když Leprous loni jeli turné v Severní Americe, zastavili se ve studiu Musora ve Vancouveru a v rámci jejich internetové série On The Spot nahráli cover skladby „Take On Me" od svých norských kolegů A-ha. Že se tato skladba dostane i na koncert jsem nečekal, nicméně šlo o hezké překvapení. Solberg znovu ukázal, jak fenomenálním hlasovým rozsahem disponuje a společně s excelentním zvukem všichni naservírovali parádní progresivní menu. Pomohly k tomu hity „From the Flame", „Atonement" a „Like a Sunken Ship", nebo i tradiční outro „The Sky Is Red" z vynikající desky „Pitfalls". Někdy v budoucnu by mi vůbec nevadilo, kdyby pánové tuto skladbu zahráli v celé její jedenáctiminutové kráse, a to i případnou výměnou za některý z jejich evergreenů.

Koncert Leprous byl jedním slovem úžasný. Podpořil ho výborný zvuk i krásná světla. Mnohem vkusnější než v případě kapely Ihlo. To, že Einar Solberg je fenomenální zpěvák, je známý fakt. Jak dokáže zazpívat naživo z něj však dělá ještě většího borce. On i jeho kolegové odehráli precizní, leč uvolněný koncert plný humoru a nadsázky. Bouřlivé reakce si zasloužili vrchovatě a rád bych je věnoval i předkapelám Ihlo a Crystal Horizon, o kterých jistě ještě uslyšíme.