Ve čtvrtek už se program v josefovské pevnosti rozjel naplno o půl jedenácté dopoledne. Začalo panovat typické letní počasí, které vydrželo až do nedělního odjezdu a program běžel bez nepříjemných změn. Druhý den byl pro mnohé bezesporu i vrcholem festivalu a pevnost byla v průběhu dne lehce přeplněná. Důvodem byl samozřejmě večerní koncert metalového obra, kapely Gojira.

Do areálu jsem se vydal krátce po poledni kvůli australanům Psycroptic. Jejich technický death metal zaujal svět už první deskou a i v čase oběda se pod Marshall stage sešlo velmi početné publikum. Jejich tvorba je nesmírně hravá a plná složitých kytarových riffů, které balancují na hraně progresivního metalu. Vokál zpěváka Jasona Peppiatta sice zůstává v jedné rovině a nenabízí příliš libozvučných poloh, ale na druhou stranu vůbec nebyl rušivým elementem. Kvalitní zvuk dovoloval užívat si umění bratrů Haleyových na bicí a kytaru, i kvalitní bublající baskytaru Todda Sterna. Pánové aktuálně nemají novou desku a tak zahráli průřez diskografií včetně nového singlu „Architects of Extinction”. Příjemná záležitost.

V podobném tempu jsme pokračovali i na vedlejší Sea Shepherd stage s učiteli matematiky Car Bomb. Ti obecně koncertují velmi zřídka a u nás jsme je měli možnost vidět pouze na festivalu Brutal Assault. Poprvé před šesti lety to bylo v noci na menší Obscure stage, tentokrát však zaútočili na jedno z hlavních pódií. Tvorba této americké čtveřice je nesmírně komplikovaná a dezorientující. V jejich mathcoru neexistují stanovená žánrová pravidla a je prakticky nemožné zaznamenat nějaký opakující se vzor. Car Bomb představili několik skladeb z devět let staré desky „Meta”, ale v pevnosti i poprvé naživo zahráli nové singly „Blindsides” a „Paroxysm”, které by mohly být součástí nové desky. Jednalo se o přehlídku chaosu, hudební virtuozity a naprosto zničující energie ve stylu velikánů z Meshuggah.

V následujících dvou hodinách mě v programu nezaujalo nic natolik, abych zůstal na celý koncert, a tak byl čas na odpočinek a krátké ochutnávání. Zajímavou novou kapelou jsou High Parasite, kteří kombinují doom metal s rychlejším industriálem, ale naživo mě to vůbec nenadchlo. V čele britské kapely je Aaron Stainthorpe, který si nedávno dal pauzu od svých domovských My Dying Bride. Budu se asi rouhat, ale jeho tvorba mě nikdy příliš nebavila. Na Obscure stage svůj koncert zahájili američané Zeke a přestože jsem měl chuť na jednoduchý hardcore, vůbec mě to nezaujalo. Není to tak, že bych od hardcoru čekal nějaké vizionářské postupy, ale Zeke nehráli nic jiného než nudný bezduchý punk. Mnohem pestřejší byli o půl hodiny později belgičtí shoegazoví Slow Crush. Trochu jsem doufal, že si mě jejich zasněný post-metal získá podobně jako loni jejich krajané Brutus, ale bylo to přeci jen až moc uondané. Tato čtveřice patří do šuplíku „domácí poslech”, jelikož živý koncert tu energii zkrátka nemá. Muzika je to ale příjemně éterická.

Kapel, jejichž koncert je naprostá sázka na jistotu je spousta a jsem rád, že mezi ně patří i domácí skupiny. Grindová taškařice Gutalax nás reprezentuje po celém světě a má ohromnou fanouškovskou základnu. Na Brutalu, kde více než polovinu fanoušků tvoří cizinci, se to jasně potvrdilo. Nemyslím si, že budu daleko od pravdy, když řeknu, že co do návštěvnosti si strčili do záchodové mísy i všemocnou Gojiru. Dle očekávání se vytvořil i nesmírně zábavný moshpit, kde fanoušci běhali s lehátky Toi Toi, záchodovými štětkami, zvony, mísami a dalšími toaletními potřebami, zatímco na ně z hradeb pršely hory toaletního papíru. Hrdinou koncertu se stal fanoušek, který na putovní Toi Toi surfoval nad hlavami rozdováděných lidí. Gutalax odehráli standartní set plný fekálního humoru, který při jedné písni okořenil Julien Truchan z francouzských Benighted. Jejich koncerty jsou vždy neskutečný zážitek, ale tento bude dlouho patřit mezi vrcholy. Ať mi nikdo neříká, že metalisti jsou temní a zlí lidé. Hravá koťátka to jsou.

Americká beatdown hardcorová formace Kublai Khan TX v posledních letech vyletěla nahoru a jejich jméno slýchávám na každém kroku. Snad i díky tomu dostali svou první pozvánku i na festival Brutal Assault a čekalo je velmi početné publikum. Ten vzestup si moc nedokážu vysvětlit, ale pravdou je, že beatdown hardcore je v posledních letech obecně populární. Já v něm však nenacházím nic příliš zábavného a od přehnaně opakujících se breakdownů jsem rychle odešel.

Opět mě zachránila Obscure stage, kde vystupovala relativně mladá americká parta Rezn. Čtveřice hrající podmanivý stoner doom vypadala velmi sympaticky, ačkoliv nešlo o nic převratného. Od svého vzniku jsou nesmírně aktivní a loni vydali svou pátou desku „Burden”. Bylo by přehnané je označit za objev, ale rozhodně mi padly do oka a rád se k nim později vrátím.

Ke komu už se pravděpodobně vracet nebudu jsou američtí August Burns Red. Dle všech žánrových předpokladů bych je měl zbožňovat, jelikož hrají velmi kvalitní melodický metalcore. Jenže. Od desky „Leveler” z roku 2011 jsem je poslouchal opakovaně a opravdu jsem se snažil je mít rád. Jenže mě nikdy nezaujali. Nebyl jsem si schopný zapamatovat jedinou skladbu a nic, co by mě vytrhlo z rutinní poslechu. Může za to snad absence zpěvných čistých vokálů? Těžko říct. Nedokážu si to vysvětlit, ale August Burns Red mě nechali úplně chladným. Jediné, co mě zaujalo, byl pokus kytaristy JB Brubakera o připomenutí „crabcore” rozkročení, které frčelo s nástupem metalcoru do metalového mainstreamu.

Zkusil jsem tedy jinou tradiční kapelu, a tou byli death metaloví Suffocation. Tato pětice je považovaná za jednu z hlavních postav amerického death metalu a přestože u nás, hlavně tedy na Brutalu, hráli mnohokrát, nikdy jsem si k nim nenašel cestu. Až letos jsem se utvrdil v tom, proč tomu tak bylo. Po třech skladbách mě Suffocation začali nudit. Brutální death metal mi jako žánr příliš neříká a moc zajímavých věcí v něm nenacházím. Není to kvůli vokálům nebo technické vybavenosti hráčů, ale zkrátka je to až příliš předpisové, přímočaré a předvídatelné.

Odpoledne druhého dne bylo tedy takové hledání se, ale večer tuto marnost rázně utnul. Poprvé jsem se vydal na zapadlé pódium Octagon, kde každoročně nacházím drobné neobroušené diamanty. Povedlo se mi to i letos. Americká šestice Crypt Sermon staví na melodiích klasického heavy metalu a hlubokých doomových riffech. Loni vydali novou desku „The Stygian Rose”, kterou jsem si zamiloval na první poslech. Silné epické melodie, bohatá zvuková tapiserie a zábavná sóla dělají z Crypt Sermon fantaticky výpravnou kapelu, která okamžitě evokuje doomové budovatele ze švédských Candlemass. Zpěvák Brooks Wilson disponuje pronikavým hlasem a neustále si hraje s intonacemi, které korelují s harmoniemi. Z novinky zahráli úvodní „Glimmers in the Underworld”, „Thunder (Perfect Mind)” nebo „Heavy is the Crown of Bone” a já se náramně bavil. Tohle je už bezesporu můj letošní festivalový objev.

Poté už jsem spěchal na hlavní Marshall stage, abych stihl závěr francouzských metalcorových Landmvrks. Ty bych si za normálních okolností nenechal ujít, ale poslední roky jsou u nás pečení, vaření. Pánové mají čerstvou desku „The Darkest Place I've Ever Been”, která mi příliš nesedla. Na Brutalu vystoupili poprvé a přilákali poměrně početný dav, který ještě bobtnal fanoušky utíkajích z ukončeného koncertu August Burns Red. Z novinky jsem sice stihl jen skladbu „Blood Red”, kde zpěvák Florent Salfati opět ukazuje svoje rapové umění ve francouzštině, ale více hráli z předchozí desky „Lost in the Waves”. Je poznat, že si pětice svou těžce vydobitou pozici užívá a chtějí si ji udržet. Zdá se mi, že se na nové desce chtěli líbit a zaujmout, což je samozřejmě v pořádku, pokud to ovšem neznamená odklon od zavedeného směru. Právě toho se u Landmvrks bojím. Stále také čekám na společné EP s Novelists, které mi slíbili v rozhovoru už před čtyřmi lety.

Jednou z těch kapel, které nikdy nezklamou, je i norská progresivní hvězda Leprous. Ví to i organizátoři a proto na Brutalu vystoupili již počtvrté. Naposledy to bylo před třemi lety a ačkoliv letošní koncert nebyl tak humorný, opět se jednalo o naprosto fenomenální představení toho nejlepšího progresivního metalu, který je na světě k dostání. Letos přijeli s aktuální deskou „Melodies of Atonement”, která je maličko jiná, ale znovu skvělá. Brzy zahráli hitovku „The Price”, později i „Slave” a show ukončili outrem jedenáctiminutového eposu „The Sky Is Red”. Nechyběla moje oblíbená „Nighttime Disguise” z alba „Aphelion” a obecně hráli spíše ze starších desek. Zpěvák Einar Solberg příjemně komunikoval s publikem a jeho procítěný vokál opět naháněl husí kůži. Bez sebemenších problémů či zaváhání cestovali setlistem za dalším bezchybným koncertem u nás, k čemuž jim opět pomohl i špičkový zvuk. Tady nelze absolutně nic vytknout.

Nemožné se stalo skutečností. Přijeli k nám Drowning Pool. Trvalo to jen třicet let, tedy velmi podobný případ jako včerejší Orange Goblin. Do kapely se předloni vrátil zpěvák Ryan McCombs (Soil) a pokračuje tam, kde před čtrnácti lety přestal. Poslední deska „Strike a Nerve” vyšla v roce 2022 ještě s předchozím zpěvákem Jasenem Morenem, ale bylo jasné, co fanoušci chtějí slyšet. A kapela to moc dobře věděla. Debutová deska „Sinner” z roku 2001 zůstane pravděpodobně nepřekonaná nejen pro samotnou kapelu, ale v alternativním nu-metalu obecně. Taky z ní zazněla většina skladeb včetně hitů „Sinner”, „Tear Away” a hymny „Bodies”. Drowning Pool nabídli výlet do raných nultých let a povedlo se jim to o poznání lépe, než o den dříve Dope, kteří prorazili ve stejném roce.

Byl však čas vrátit se zpět do současnosti. Headliner hlavního dne a bezesporu i celého festivalu nemohl vystoupit jinde, než na Sea Shepherd stage. Gojira, a především bratři Duplantierové jsou s touto organizací velmi úzce spjati. Francouzi na Brutalu patří mezi časté vystupující a letos to bylo již šesté vystoupení. Tato progresivní kapela rostla s festivalem a s mírnou nadsázkou se dá říct, že si ji festival vychoval. Letos pochopitelně přijíždí už v roli globální metalové megahvězdy. 

Odehráli velmi profesionální show napříč alby, nicméně trestuhodně vynechali „The Art of Dying”, potažmo jiné skladby z desky „The Way of All Flesh”. Nechyběly však hity „Stranded”, „Flying Whales”, „L'enfant sauvage” nebo „Amazonia” či „Another World” z aktuální desky „Fortitude". Prostor dostala i nejnovější skladba „Mea culpa (Ah! Ça ira!)”. Gojira přivezla vše, co ji vystihuje. Masivní zvuk, varovné zprávy, skvělé hity i věčně zakaboněný výraz Joea Duplantiera. Usmívá se ten chlap někdy? Pobavil alespoň jeho bratr Mario, který vytáhl cedulky s nápisy „Chcete více dvojšlapky?” a „Zvládnete 5 minut v kuse?”, načež s kapelou spustil těžkotonážní pecku „From The Sky”. Jeho bratr pak upozornil na křehkost našeho bytí slovy: „Užívejte si každou vteřinu. Možná jsme tu dnes naposledy”. Bylo to proneseno trochu bez kontextu, ale ke Gojiře tyto poselství patří. Kdyby se vyplnily, tak je na světě o hodně líp. Byla to skvělá show, nicméně jsem očekával, že se z ní posadím na zadek. Neposadil.

Progresivní večer však měl ještě jednu třešničku na dortu. Ještě před tímto dezertem jsem se na moment znovu zastavil na Octagonu. Tam hrála industriální parta Patriarchy. Projekt pod vedením skladatelky a režisérky jménem Actually Huizenga se ve své temné, elektronikou nasáklé tvorbě dotýká témat tužeb, závislostí a chtíče. Už z toho popisu je asi patrné, že vybraný formát bude zneklidňující a provokativní. Přitom zbytečně. Většina skladeb, které jsem si pustil má velmi líbivý elektronický podkres. Některé zasahují do industriálního metalu, jiné naopak do dreampopu. Naživo to byl ale nesmyslný bizár. Zpěvačka vystoupila v krátkých šatech, neustále si je vyhrnovala a bubeník „The Drummer” na konci setu po skladbě „Boy On A Leash” skončil na vodítku a úplně nahý. Asi rozumím, co tím chtěl básník říct, ale dá by se to dělat i bez toho, aby byla zpěvačka v každém klipu polonahá.

Na Obscure stage je naštěstí svět ještě v pořádku. Podruhé se tam představili američní progresivní žánroví chameleoni Between the Buried and Me. Po včerejší barevné show chyběly písně z desky „Colors”, ale dostalo se na jednu skladbu z „Colors II”, konkrétně „The Double Helix of Extinction”. Z každé vybrané desky zazněla jedna píseň, včetně nejnovější „Things We Tell Ourselves in the Dark” z chystané desky „The Blue Nowhere”, která vychází přesně za měsíc. Došlo i na dvě jedenáctiminutové skladby „Lay Your Ghosts to Rest” a „Disease, Injury, Madness” nebo příjemně zpěvnou „The Coma Machine”. Trošku mě mrzelo, že nepadla volba i na úžasnou „Voice of Trespass”, ale čas byl pochopitelně omezený. Between the Buried and Me pokračovali přesně tam, kde před čtyřiadvaceti hodinami skončili. Se stejně kvalitním zvukem, stejnou vervou a stejně vynikajícím výkonem.

Noční program pro mě tentokrát nebyl tak zajímavý, jako během prvního dne. Poslední pivo jsem dopíjel na hlavním nádvoří s pány muzikanty z Fear Factory. Rád jsem si poslechl pár oblíbených skladeb z desky „Demanufacture”, kterou hráli celou a také jsem byl zvědavý, jak si povede nový zpěvák Milo Silvestro. Vedl si velmi dobře. Hlas Burtona Bella jen tak někdo nenahradí, ale Silvestro má podobnou barvu a vlastně to znělo dost věrohodně. Počkal jsem si na klasiky „Demanufacture”, „Zero Signal” a „Replica”, a to mě jako vzpomínka na období někdy před dvaceti lety, kdy jsem Fear Factory sjížděl, stačilo. Po posledním občerstvení jsem ještě stihl hitovku „Linchpin” a byl jsem spokojený. Tyhle industriální průkopníky jsem kdysi míval rád, ale už jsem z toho vyrostl. Navíc tam na basu nehrál Tony Campos, který odjel se Static-X na další štace.

Druhý den byl plný progresivního metalu a dalších modernějších žánrů a ačkoliv v průběhu odpoledne bylo hodně mezer, odnáším si spoustu skvělých zážitků. Gojira ukázala, proč je aktuálně asi největší moderní metalovou kapelou na světě a nabízí se otázka, zda se na Brutal Assault ještě někdy vrátí nebo jej už přerostla. To se dozvíme až v následujících letech. Nicméně tento ročník ještě schovával dva dny plné skvělé muziky.

Autorem fotografií je Petr Klepetko.

Top 5:

1. Leprous 

2. Gojira

3. Between the Buried and Me

4. Gutalax

5. Crypt Sermon