Festival pokračoval třetím dnem, kdy vystoupilo hned několik tradičnějších jmen na metalové scéně, které Brutal Assault vozí pravidelně. Večer pak byl ve znamení black metalu s hvězdami Mayhem a Dimmu Borgir. Nebyla však nouze ani o modernější a experimentálnější jména. Po dlouhých patnácti letech se na festival vrátila i někdejší industriálně metalová raketa.

Do areálu jsem tentokrát dorazil až v odpolední hodinách, abych na Sea Shepherd zastihl jednu z mála českých kapel. Pražská pětice Abbie Falls přítomné fanoušky pěkně rozdováděla svým pestrým metalcorem, který zasahuje i do dalších žánrů včetně elektroniky. Zpěvák Tomáš byl při kontaktu s publikem velmi aktivní a na festivalu Brutal Assault začínají být pravidelnými návštěvníky, byť bývají potvrzeni na poslední chvíli jako náhrada za odpadnuvší kapely. Trochu nešťastná byla výzva o moshpit pro všechny „kteří mají dvě nohy”, jelikož se Sea Shepherd stage hned naproti plošině pro invalidy. To se ale v zápalu koncertu může stát. Abbie Falls bez debat patří mezi špičku tuzemské metalové scény a je rozhodně dobře, že dostávají prostor i v Josefově.

Vedle už se chystala dánská industriální parta Mnemic, která loni oznámila návrat na pódia po jedenácti letech a navázala na své poslední vystoupení z roku 2010. Tato pětice si v raných nultých letech vybudovala unikátní místo díky svému futuristickému zvuku, který tehdy neměl obdoby. Rázné industriální kytary, pronikavé klávesy a koketování s elektronikou na úvodních deskách „Mechanical Spin Phenomena” a „The Audio Injected Soul” jim přineslo status inovátorů, který zůstal dodnes. V roce 2013 se po kapele bohužel slehla zem, ale nyní se vrací na scénu ve složení ze svého nejslavnějšího období. Právě z úvodních desek pánové hráli nejvíce a znovu slyšet pecky „Deathbox”, „Liquid” nebo „Door 2.12” bylo pro dlouholeté fanoušky metalu skoro jako balzám na duši. Zpěvák Michael Bøgballe neztratil nic ze svého rozsahu a materiál z dvacet let starých desek zní stále aktuálně. Za mě byli právě Mnemic tou letošní hlavní industriální hvězdou (všechna čest Fear Factory) a jsem rád, že si pánové našli čas i na rozhovor.

Přeladit na jiný žánr pro mě bylo těžké. Zvlášť, když následoval thrash metal. Je pravda, že američané Prong patří mezi ty thrashové kapely, které mají žánrový přesah a dokážu u nich zůstat. I oni zasahují do industriálního metalu a alternativy, čímž se trochu odlišují od té hory stejně znějících amerických thrashových kapel. Nicméně, Tony Campos už tam nehraje, a tím to pro mě přestalo být zajímavé. Patnáct minut mi stačilo.

Jak je u mě na Brutalu zvykem, vyrazil jsem na něco více alternativního. Norská hudebnice Kathrine Shepard se svou kapelou Sylvaine balancuje mezi křehkostí a agresí, klidem a chaosem. Výhradně post-metalové a shoegazové základy s éterickým hlasem střídá ničivá síla black metalu a její nízko položený black metalový scream. Přesně takto pestrý a zajímavý black metal na festivalu každoročně nacházím a tyto náladotvůrné skupiny si často oblíbím. Sylvaine hrála z aktuální desky „Nova”, ze které zazněly například skladby „Fortapt” nebo „Mono No Aware”, ale připomněla i svou ranější tvorbu. Zejména závěrečná pohádka „Mørklagt” byla opravdu chutná. Jsem rád, že i z tak tradičně black metalové země jako je Norsko přichází tvorba, která není předpisová a upřímně nudná.

Návrat na hlavní nádvoří znamenal návrat k tuzemské skupině. I Hentai Corporation už na festivalu Brutal Assault zanechali velmi hlubokou stopu a znovu předvedli vystoupení, které je charakterizuje. Zpěvák Radek Škarohlíd přivítal diváky zvoláním „Ahoj Bruntál” a představili svůj tradiční repertoár zejména z desek „The Spectre Of Corporatism” a „Intracellular Pets”. Tentokrát měli více času než na červnovém festivalu Rock for People, resp. si ho lépe zorganizovali a stihli zahrát i „Dr. Zaius” nebo „No More Love”. Roli řvouna místo Kurze z Atari Terror obstaral můj šikovný kolega a kamarád Frank Fišer z karlovarských Horrible Creatures. Hentai Corporation přestáli nedávné personální změny a nemýlím-li se, na festivalu zahráli i novou píseň, jejíž název jsem nepochytil. Zdá se tedy, že se můžeme těšit na nějakou novou muziku.

Podvečer třetího dne byl opět pro moje preference trochu prázdnější. Belgickým death metalovým Asphyx jsem věnoval jen dva letmé pohledy a věděl jsem, že tohle pro mě nebude. Zaparkoval jsem opět na Obscure stage, kde jsem ochutnal post-metalové američany Pelican. Ti se vyznačují kytarovou hutností sludge metalu a rozmanitostí art-rocku a bylo to poměrně příjemné pokoukání. Na stejném místě jsem následně zkusil i švédské retro rockery Hällas. Z Obscure stage na nás dýchl odkaz rocku ze 70. let a s trochou představivosti se na myšlenky drala kapela Deep Purple. Zajímavé, ale rychle to omrzelo. Další kapelou do avantgardní sbírky byli britští Five the Hierophant. Na Octagon stage nabídli ponurý atmosférický doomový post-metal s nádechem black metalu a plejádou nevšedních nástrojů jako saxofon, lesní rohy, chrastítka z lebek, housle, zvony a gongy. Krátce jsem vkročil do temného Portugalska s kapelou Gaerea, kteří na Obscure stage otevřely všechny bolesti lidstva a zahájili svou black metalovou pouť do htemných hlubin lidské psychiky. Uvědomuji si, že jejich black metal není prvoplánovaný a předpisový, ale zajímavé to pro mě není.

Navíc jsem konečně měl jasné plány a cíl. Sea Shepherd stage a strojvůdcu britského gothického doom metalu Paradise Lost, kteří se na festival vrací rádi. Kromě postu bubeníka se sestava kapely za téměř čtyřicet let nezměnila, což je samo o sobě unikátní. Parta pod vedením frontmana Nicka Holmese tak má všechny předpoklady k tomu, aby svou vizi jasně řídila. Za měsíc vychází už sedmnáctá deska „Ascension”, ze které nám však kapela nedala ochutnat. Koncert zahájili ponurou skladbou „Enchantment” a následně nosili na stůj hostinu hitů včetně „Faith Divides Us - Death Unites Us”, „The Enemy”, „No Hope in Sight”, „Say Just Words” nebo závěrečnou „Ghosts”. Paradise Lost balancují na hraně gothic a doom metalu s občasnými přesahy do death metalu a hluboký Holmesův hlas umí posluchače uhranout. Bylo příjemné vidět, že zpěvák během koncertu několikrát odložil svou kamennou tvář, usmál se a zavtipkoval se spoluhráči. Snad se jeho reputace bručouna začíná pomalu vytrácet. Paradise Lost předvedli skvělou melodickou show a jen mě utvrdili v tom, že bych měl v listopadu vyrazit do Prahy na jejich klubovou show.

O chvíli později už jsem byl opět na Obscure stage, kde svou atmosférickou show zahájili polští Obscure Sphinx. Post-metalová parta vedená zpěvačkou Zofiou Fraś se svou tvorbou umí fantasticky pracovat. Dokáží držet fanoušky v napětí v ponurém post-rocku a oddalovat kýženou gradaci jejich uřvaného doom metalu. Pódium bylo po celou dobu koncertu zahaleno do naprosté tmy a trhaly ji jen paprsky bílého světla. Všechny postavy na pódiu tak byly jen siluetami, což jen umocnilo ten temný zážitek z celé show. Zpěvačka se do svých vokálů pokládala veškerou silou a v instrumentálních pasážích se excentricky zmítala na podlaze. Obscure Sphinx se na festivalu představili už počtvrté, ale právě tento koncert by mohl být tím stěžejním. Rozhodně jim koncert ve tmě sedl více než poslední festivalová show v poledne.

Norové mezitím na hlavním nádvoří otevřeli jámu do pekla a zatímco průkopníky black metalu Mayhem jsem záměrně ignoroval, jejich krajany Dimmu Borgir jsem si už poslechl rád. Na festival se vrátili po velmi dlouhé době a bez žhavé studiové novinky, což možná mnohé potěšilo, jelikož se nejnovější materiál obecně nepovažuje za příliš povedený. Já naopak poslední desky mám poměrně rád, zejména „In Sorte Diaboli” a „Abrahadabra”, ale to už je taky, pravda, více než patnáct let do minulosti. Za tuto dobu Dimmu Borgir vydali pouze album „Eonian” v roce 2018, ze kterého v úvodu zahráli skvělou „Interdimensional Summit”. Začátek koncertu proběhl s hitovkou „Puritania” a následně se pokračovalo s dalšími vynikajícími hity „Gateways” a „The Serpentine Offering”. Ta už ale probíhala beze mě. Dimmu Borgir měli fantastický zvuk, skvělou výpravu a minimálně úvod celé show byl plný výborného symfonického black metalu. Vyčítám si, že jsem nezůstal na celý koncert a nevzdal hold jedné z nejzásadnějších kapel žánru. Zvláště, když jsem měl tu čest vůbec poprvé.

Nedá se nic dělat, impulzivní rozhodnutí na festivalu někdy vedou k zajímavému objevu, jindy zase ke zklamání. Jinak totiž koncert The Browning na Obscure stage označit nemůžu. Moderní deathcorová americká parta, která místo na kytarových riffech staví na elektonických beatech. A to do takové míry, že je kytarista Akeem Bivens na pódiu téměř zbytečný. Zpěvák Jonny McBee disponuje líbivým growlem a písně, kde to s tou elektronikou tolik nepřehání jsou velmi chytlavé. Bohužel, jejich první vystoupení na festivalu pojali jako diskotéku a prali do nás hardstyle a dubstep jako na Tomorrowlandu. Fungovalo to, samozřejmě. Šlo o tvrdý restart po náročném třetím dni, ale vůbec se mi to nesetkalo s hopsavou náladou a neustále jsem pokukoval po hlavním pódiu. Nakonec jsem se rozhodl vrátit, ale to už jsem jen zahlédl pódium Sea Shepherd v plamenech a loučící se Dimmu Borgir, kteří lajdácky ukončili koncert o patnáct minut dříve. Škoda.

Vrátil jsem se tedy na Obscure stage, kde jsem s přáteli spřádal další plány. Nakonec nás odtamtud vyhnali norští vikingové Tsjuder. Aby nám z nelidsky hlubokého hlasu zpěváka Jana-Erika Romørena nepraskly kelímky, utekli jsme zpět na hlavní stage k mnohem přívětivějším sousedům ze Švédska. Cult of Luna byli další post-metalovou kapelou pátečního dne. Tato šestice se na festivalu taky objevuje pravidelně a jejich proměnlivá muzika po divokých black metalových večírcích (popřípadě diskotéce) přišla velmi vhod. Nestaví na konvenčních strukturách, nýbrž na zvuku, který se v průběhu mnohdy desetiminutových skladeb vyvíjí a stupňuje. Vokálům se věnují hned tři členové, přesto jich tam je velmi málo a vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby zmizely úplně. Míněné nálady temnoty a světla jsou zřetelně vpraveny v jejich progresivně vesmírné muzice.

Aby toho black metalu náhodou nebylo málo, nechal jsem se ještě přemluvit na poslední cestu na Obscure stage. Tam už řádil projekt Hellripper skotského muzikanta Jamese McBaina, který je sňatkem black a speed metalu. Hned z prvních tónu bylo zřejmé, že speed metalová složka je velmi ovlivněná britskou legendou Motörhead a že si půjčuje i od thrash metalových velikánů. Black metal se pak objevoval v jeho textech a formě jeho zpěvu. Špatné to rozhodně nebylo, ale velmi pravděpodobně na tento koncert zapomenu krátce po napsání těchto slov.

Při pohledu na program v dopoledních hodinách jsem si řekl, že mě toho dnes moc nečeká. Nakonec jsem našel poměrně dost zajímavých jmen, zejména tedy z ranku těch větších metalových hvězd. Pátek byl velmi zásobený black metalem, ale až na výjimky spíše tím, který byl okořeněný ještě dalšími žánry. Moderních žánrů či progresu bylo pramálo, ale i přesto jsem si třetí den vlastně docela užil a zbýval už jen samotný závěr festivalu, jehož večer byl kromě úplňku plný i metalových hvězd.

Autorem fotografií je Petr Klepetko.

Top 5:

1. Mnemic

2. Paradise Lost

3. Dimmu Borgir

4. Obscure Sphinx

5. Sylvaine