První den festivalu Brutal Assault ovládli Američané

Uplynulý víkend se pro metalové příznivce uzavřely brány josefovské pevnosti Jaroměř a festival Brutal Assault dopsal osmadvacátou kapitolu své existence. Letošní ročník byl výjimečný tím, že více než polovina potvrzených kapel zde vystoupila vůbec poprvé. Seznam premiér je opravdu dlouhý a jen potvrzuje snahu organizátorů zvát čerstvá jména a dále rozevírat žánrové nůžky. Úvodní warm-up večírek sice ještě doprovázely dešťové kapky, ale v průběhu regulérních festivalových dní už panovaly ideální, leč velmi horké podmínky. První den si podmanili neoficiální headlineři Mastodon a Ministry, přijel unikátní americký avantgardní cirkus a smutnou premiéru si odbyla i jedna londýnská parta.

Metalové nedočkavce přivítaly kapky deště

Při krátké úterní kontrole areálu jsme prozkoumaly prostory kolem Obscure stage, které se tradičně stalo útočištěm pro více, či méně experimentální kapely. Proběhly tam samozřejmě i koncerty velkých jmen, ale v úterý byl program ještě skromný. Stihl jsem nový český projekt Pan Lynx, který vede hudebník a producent Michal Skořepa. Jedná se o dekadentní fúzi alternativního rocku, grunge a velké dávky psychedelie. Byl to snad jediný případ, kdy areálem zněla čeština, nicméně na mě jejich tvorba byla až příliš avantgardní. Druhým úterním koncertem byli američané Carnivore A.D., kteří kombinují thrash a speed metal. Dva žánry, které mi příliš nesedí, nicméně to pro nalazení na následující čtyři dny poměrně dobře sedlo. Nešlo o nic unikátního, ale vzal jsem jejich koncert jako poslední pozvánku na řádný start festivalu. 

Samotného otevření hlavní brány jsem se však nezúčastnil. První den byl ještě malinko osekaný, jelikož program na hlavním pódiu začínal „až” v poledne. Já do areálu vkročil o hodinu později a uvítal mě stejný žánr, se kterým jsem se o den dříve loučil. Bohužel i stejně generický a nepříliš zajímavý. Američtí thrasheři Warbringer vznikly v Los Angeles, odkud pochází ta největší jména thrashové scény, nicméně tato pětice se k nim ani po dvaceti letech působení nepřidá. Píšu to pravděpodobně každý rok, ale thrash mě nikdy příliš neoslovil (až na světlé vyjímky) a koncert Warbringer na Marshall stage tak posloužil spíše jako hudební kulisa k vstřebávání atmosféry (a prvního piva).

Skvělé koncerty hned při příchodu

Prnví kapelou, na kterou jsem cíleně mířil byli japonští Crystal Lake. Tedy, japonsko-američtí. Po angažování amerického zpěváka Johna Centorrina pánové svižným krokem míří k deathcoru, což potvrdili už loni na festivalu Rock for People. S Newyorčanem stále nemají žádnou nahrávku. Pouze několik singlů, včetně letošního „Crossing Nails”, ale je vidět, že si skvěle sedli. Jeho vokál je neuvěřitelně silný a možná i proto se vydali touto cestou. Show to byla skvělá, ale přesto se mi na ni dívalo těžce. Nepopulární názor: Tohle už nejsou Crystal Lake. Chybí tam ta japonská čistota, elegance a hlavně nesmírně hravý a technický metalcore, jako za éry zpěváka Kinoshity. Zejména v závěru koncertu, kdy hráli metalcorové „Lost in Forever” a „Apollo” ze skvělé, a zatím poslední desky „Helix”. Centorrinův vokál tam prostě nesedí. Nešlo mu to. Nová éra Crystal Lake mi prostě nechutná a se slzou v oku jsem vzpomínal na jejich poslední návštěvu pevnost před šesti lety. To bylo jiné pochutnání.

Chuť jsem si však spravil okamžitě. První progresivní kapela letošního festivalu Ne Obliviscaris přijela z Austrálie a potvrdila, že u protinožců tento žánr zkrátka dělat umí. Šestice se u nás poprvé přestavila s novým zpěvákem Jamesem Dortonem, ale já tuto partu trestuhodně viděl poprvé, a tak tentokrát srovnání nemám. Nicméně, jeho vokály i zpěv houslisty a jediného původního člena kapely Tima Charlese zněly naprosto skvěle. Potvrdil se i fakt, že na Brutalu progres nazvučit umí a byla krásně slyšet každá struna. Implementace houslí do extrémního progresivního metalu se jeví jako geniální tah a přechody mezi čistými vokály a growlem vytváří skvělou symbiózu. Pánové zahráli čtyři téměř čtvrthodinové eposy a bylo vymalováno. Skvělé!

Netradičních žánrových kombinací bylo mnoho

O poznání méně povedené bylo následující vystoupení. Americká industriálně nu-metalová parta Dope si zase jednou za dekádu našla cestu do Evropy a pokusili se nás přesvědčit, že se nejedná o „one hit wonder” z raných nultých let. Verdikt nechám na vás, nicméně zpěvák Edsel Dope a jeho parta předvedla dost nevýrazný výkon. I z reakcí publika bylo patrné, že fanoušci políbení tehdejším boomem nu-metalu čekají jen na jednu skladbu a celé to bylo takové rozpačité. Vokálně se Dope snažil reprodukovat studiovou podobu jejich skladeb a nebylo to zlé, ale chyběl tomu náboj. Jediným výstřelem tak opravdu byla jen hitovka „Die MF Die”. Nevím, co jsme Dope udělali, ale vůbec se jim k nám jezdit nechce. Poprvé u nás zahráli v roce 2019 v Praze, kam je vzali znovuzrození Static-X a od té doby koncertovali zase jen v zámoří. Je to pravděpodobně jeden z těch příkladů, kdy se kapela v Evropě prostě tak výrazně neprosadí. Dope k nám poprvé přivezli Static-X, a i letos v tom mají prsty. O tom ale až později.

Krátce před pátou jsem podnikl první z mnoha cest na vzdálenou Obscure stage. Bylo to kvůli progresivně metalovým američanům Rivers of Nihil. Narozdíl od zkušenosti z roku 2022 jsem tentokrát v první den byl odpočatý a dokázal jsem čtveřici náležitě ocenit. Bylo to však v mnohém jiné. Do kapely se přidal zpěvák a kytarista Andy Thomas a začaly se dít věci. Pánové letos vydali pátou desku a výrazně na ní změnili zvuk a žánrové směřování. A deska je to fantastická. Zatímco Ne Obliviscaris koketují s houslemi, Rivers of Nihil vsadili na saxofon. Progresivní death metal se saxofonem zní báječně, ačkoliv to tak nemusí znít. Z nové desky zaznělo hned šest skladeb včetně „The Sub‐Orbital Blues”, „Despair Church” nebo „Dustman”. Na závěř přidali starší „Where Owls Know My Name” ze stejnojmenné desky a rozdíl byl slyšet okamžitě. Pokud mě chcete zaujmout, musíte být jiní a ideálně přidat nějakou „prasárnu”. Tady se to povedlo náramně!

Mezi nimi třeba „Opera"

Zpět na hlavní nábřeží a na tradičnější pojetí žánru. I když, jak se to vezme. Švédská hardcorová parta Thrown je na světě pouze pět let a už je o nich hodně slyšet. Kombinují úderný hardcore s nu-metalem a lehkou elektronikou a zní opravdu nevšedně. Málokdy se stane, že kapela na festivalu nevyužije celý svůj prostor. U Thrown tomu tak bylo, jelikož zkrátka nemají tolik materiálu, aby vyplnili padesát minut dlouhý set. Jejich debutové album „Excessive Guilt” má sice jedenáct skladeb, ale stopáž je sotva dvacet minut. Dá se ale předpokládat, že stockholmská čtveřice poletí nahoru, jelikož se prezentují velmi moderním hardcorem, který je rozpoznatelný, zápavný a velmi divoký. 

Budete možná nesouhlasit, ale Itálii nepovažuji za zemi metalu zaslíbené. Nicméně, pokud se budeme bavit o italské metalové kapele, která boří pravidla, nelze zmínit jiné jméno než Fleshgod Apocalypse. Dvojice skladatelských géniů, Francescové Paoli a Ferrini přepisují pravidla extrémní hudby. Nová deska „Opera” je hudebně-divadelním opusem, kde skupina snoubí brutalitu death metalu s líbezností klasické italské operní tradice. Tady exceluje zpěvačka Veronica Bordacchini a výsledkem je husí kůži nahánějící zvuk. Opět jde o kombinaci rozličných žánrů způsobem, který bere dech. Z trefně nazvané novinky zazněly „Pendulum”, „Bloodclock” nebo „I Can Never Die”, které doplnily klasiky jako třeba „The Fool” z desky „King”. Zatímco před třemi lety uzavírali produkci na hlavním pódiu, letos hráli na menší stagi a za světla. Důvody samozřejmě neznám, ale noc jim sluší mnohem více. Buď jak buď, šlo o další vynikající vystoupení prvního dne.

Nechyběly ani divadelní prvky a kostýmy

A nebylo zdaleka poslední. Celkem potřetí a podruhé bez ikonického zpěváka k nám přijeli industriální titáni Static-X. Vsadil bych boty, že se jednalo o „package deal” s kapelou Dope, jelikož na místě Wayna Statica stojí právě Edsel Dope a předvádí nesrovnatelně lepší výkony než ve své domovské kapele. Nemůžu být příliš objektivní, jelikož tvůrce evil disca jsou mi velice blízcí, ale názory, že jejich vystoupení ukradlo triumf prvního dne jsem slýchávál odevšud. Pánové loni vydali druhou část projektu „Project: Regeneration Vol. 2”, který odkazuje na zesnulého frontmana a kromě Dopea s sebou přivezli i skvělou show. Cyber maskou počínaje, pokračujíce nafukovacími balóny a čluny a konče obřím monstrem na pódiu. Navíc odehráli většinu z ikonické desky „Wisconsin Death Trip”. Nesmírně mě mrzí, že jsem si kvůli naplánovanému rozhovoru nemohl užít celou show naplno. I přesto, že jsem stihl jen pár písní na začátku a na konci, jsem z jejich show odcházel unešený.

Víte, jak jsem psal, že pokud mě chcete zaujmout, musíte být jiní? Taky se to nesmí moc přehánět. To ale neříkejte fanouškům kapely Sleepytime Gorilla Museum. Americká experimentální kapela se předloni po dvanácti letech vrátila na scénu a rovnou s novou deskou „Of the Last Human Being”, kterou z části financovali i fanoušci. Právě oni přemluvili kapelu k návratu a k tomu došlo v té nejstabilnější tvůrčí sestavě. Tvorba Sleepytime Gorilla Museum je neuchopitelným mixem experimentálního metalu, progresivního rocku a divadelní performance. Pánové a dáma hrají na nespočet rozličných nástrojů, mnoho z nich si i sami vyrábí. Pro divadelní teatrálnost v jejich tvorbě najdete i xylofon, dětské piano, harfu nebo varhany. Koncert byl hudebně nesmírně pestrý. Kromě hudby byli zpěvák a kytarista Nils Frykdahl, houslistka Carla Kihlstedt i baskytarista Dan Rathbun oddaní i hereckým výkonům, což z celé show dělá velmi komplexní zážitek.

Headlineři prvního dne výraznou stopu nezanechaly

Po deváté hodině už nadešel čas na hlavní hvězdy večera. Těmi prvními byli sludge metaloví giganti Mastodon. Do pevnosti přijeli podruhé a opět bez čerstvé desky, nýbrž s novým muzikantem. Zakládajícího člena Brenta Hindse, který z kapely odešel za nevyjasněných okolností nahradil kytarista Nick Johnston, který se představil už i na rozlučkovém koncertě Ozzyho Osbourna v červenci. Účast Mastodon na této akci na nich zřejmě zanechal velký dopad, jelikož koncert začali i uzavřeli s Osbournovou skladbou a na závěr zahráli i skladbu „Supernaut” od Black Sabbath. Jejich show však byla průřezem kariéry, kdy největší porci vokálů převzal baskytarista Troy Sanders. U Mastodon však zpívají všichni a přidal se i Johnston, který svým kytarovým uměním příjemně zapadl. Méně příjemná však byla absence jakékoliv komunikace. Zazněly tradiční hitovky, zvuk byl dobrý, ale celý koncert byl poměrně studený. Zkrátka uplynul a kapela odešla. Místo rozloučení se na projekci objevila fotka Osbourna. Byl snad záměr „nerušit” slovy k divákům jako pocta Osbournovi? Těžko říct, ale moc emocí to ve mě nezanechalo.

Po přímočarém koncertě jsem opět vyrazil na nějakou zvláštnost. Obscure stage hostilo finské avantgardní black metalisty Oranssi Pazuzu. Pánové si hoví v temnotě a dostali se do povědomí díky zvláštnímu koktejlu ambientní muziky a psychedelickému metalu, který nemá daleko ke krautrocku. Zpívají ve finštině, (patrně) záměrně při koncertě nekomunikují a jsou neustále zahaleni ve tmě. Jejich tvorba je těžce uchopitelná a kombinace je to natolik specifická, že jednoduše může odradit oba žánrové tábory. Ačkoliv si je občas doma pustím, nikdy s nimi nevydržím příliš dlouho. Opravdu se jedná o temnou, místy až hrůzu nahánějící muziku a pro smysly to rozhodně není žádná dovolená.

V textech se objevovala sociálně-politická témata

Krátce jsem na hlavním pódiu postál i u druhého headlinera večera. Američtí industriální průkopníci Ministry se na festival vrátili už počtvrté, tentokrát s aktuální deskou „Hopiumforthemasses”. Zpěv frontmana Al Jourgensena mě v zásadě baví, ale u diskografie Ministry jsem hodně vybíravý. Podobně jako u žánrově podobných Laibach je kapela extrémně politická. Mezi skladbami, a často i v jejich průběhu jsou zakompovaná různá sdělení, projevy a propaganda, a to mě hrozně nebaví. Koncert Ministry jsem nikdy nevydržel do konce a stejně jako u Oranssi Pazuzu při jejich poslechu dlouho nevydržím. Tady je ale ten důvod úplně jiný. Zůstal jsem jen na úplný závěr při skladbách „Just One Fix”, „Jesus Built My Hotrod” a „So What” a odcházel jsem veskrze spokojený.

Zatímco v průběhu odpoledne probíhal jeden skvělý koncert za druhým, večer byl trochu rozpačitý. To se ale mělo brzy změnit. Díky Obscure stage a progresivně metalovým profesorům Between the Buried and Me. Ti se na festivalu objevili poprvé a hned zde zahráli dvakrát. První koncert věnovali desce „Colors” z roku 2007, kterou odehráli celou. „Colors” je hudebně koncepční album, kdy na sebe skladby navazují a vytváří dojem jedné epické hodinu trvající skladby. Je obecně považované za jedno z nejzásadnějších desek progresivního metalu a jedno z nejlepších alb toho roku. Americká čtveřice se mohla opřít o fantastický zvuk, který zřetelně přenášel veškeré snažení muzikantů k nadšeným divákům. Tvorba Between the Buried and Me je extrémně metalový roadtrip s krátkými výlety až k jazzu a blues, který pohání psychedelická kytarová sóla a řezavý vokál zpěváka Tommyho Rogerse. Naprosto fenomenální. S kapelou jsem v první den pořídil i rozhovor, na který se můžete těšit.

Na závěr zklamání i příjemné překvapení

Protože byl první den festivalu a sil bylo ještě dost (a Rotting Christ na hlavním pódiu jsem zdvořile odmítl), zůstal jsem se potloukat u Obscure stage. Byla by škoda nikdy nemít tu čest s britskou heavy metalovou stálicí Orange Goblin, řekl jsem si. Stoner metalová parta je na světě třicet let a kupodivu u nás nikdy nehráli. Na letošní rok ohlásili poslední turné a tak se festival Brutal Assault v jednu hodinu ráno patrně stal jedinou možností je na našem území vidět. Pro poslední turné vytvořili speciální setlist těch nejzásadnějších písní. Vlivy Black Sabbath byly slyšitelné v „Scorpionica” nebo „Saruman's Wish”, inspirace od Motörhead zase jasně výrazné u „The Filthy & the Few” nebo „The Devil's Whip”. Bohužel mi přišlo, že zpěvák Ben Ward vůbec není ve formě a po progresivním dovádění se ani zvuk nepovedl. Velmi nerad to přiznávám, ale z koncertu Orange Goblin jsem byl hrozně sklamaný. S vědomím, že možnost nápravy už nikdy nebude se vrátím k domácímu poslechu. Tam totiž jejich desky „Frequencies from Planet Ten” nebo „Coup de Grace” nezklamou nikdy.

Při volné chvíli jsem zavítal na ambientní KAL stage. Tam pořádal slovenský DJ Computerboy svou temnou synthwave LAN párty a po metalech všeho druhu jsem byl vděčný za drobný restart. Zazněly i úryvky skladeb od francouzských Perturbator nebo Carpenter Brut a byla to velmi příjemně strávená půlhodinka. 

Středeční produkci po druhé hodině ranní ukončovala britská hardcorová čtveřice Heriot. Na tuto partu slyším chválu kudy chodím a musel jsem se přesvědčit na vlastní uši. Rozhodně tedy nejde o hardcore v tradičním smyslu. Tady ten termín trochu mate. Líbila se mě recenze, kde byl jejich žánr označený jako „post-všechno”. Kapela existuje více než deset let, ale kromě několika EP mají na kontě jen jednu desku „Devoured by the Mouth of Hell” z loňského roku. A i tam najdete „post-všechno”. V jejich případě je hardcore základní složkou, ale každá skladba zní trochu jinak. Ano, je to klišé, ale opravdu to tak je. Některé skladby jsou více do grindu či death metalu, hodně z nich se loudá ve sludge metalovém stylu a jiné se zase dostávají až do tradičního britského doom metalu. Ať je to s žánrem jakkoliv, na pódiu to byl pořádný nářez. Kytaristka a zpěvačka Debbie Gough a kytarista Erhan Alman spolu místy při hraní pogovali a podněcovali tak prořídlý dav vytrvalců k poslední aktivitě. Ok, už tomu povyku kolem Heriot rozumím.

Hned první den festivalu Brutal Assault proběhlo několik famózních koncertů a to se na mnoho hvězd ještě ani nedostalo. Vyprodaný festival byl plný energie, která se rozdávala do všech koutů pevnosti. Veškeré starosti se za jejími zdmi rozplynuly v moshpitech, u piva nebo při všemožných atrakcích a výstavách. Šťávy v průběhu festivalu ubývalo, ale skvělé koncerty trvaly až do posledního tónu. Druhý den vystoupila hlavní hvězda festivalu.

Autorem fotografií je Petr Klapper.

Top 5:

1. Between the Buried and Me

2. Static-X

3. Rivers of Nihil

4. Ne Obliviscaris

5. Fleshgod Apocalypse