Sobotní dopoledne posledního dne festivalu panovalo příjemné počasí, které se později proměnilo v nejteplejší den. V kombinace s ubývající energií byl můj závěr Brutalu trochu volnější, ale zároveň měl ten nejsilnější večer ze všech. Chystalo se totiž vysoupení headlinerů Karnivool a Opeth. Zároveň byla sobota dnem, který byl nejvíce poznamenaný změnami v line-upu krátce před začátkem festivalu. Ze soupisky vypadly kapely Attila a Born From Pain, i jedna z hvězd letošní soupisky, zpěvák Arthur Brown.

Stejně jako včera jsem do areálu dorazil až odpoledne a jako svůj start jsem si vybral kapelu Hanabie. Svůj žánr si pojmenovali „harajuku-core” a když Vám k tomu řeknu, že pochází z Japonska, umíte si asi představit, že se jednalo o neortodoxní vystoupení. Čtveřice dam, které zůstaly věrné své kultuře a jejich outfity připomínaly japonské anime, měly asi patnáctiminutové zpoždění. To je na festivalové poměry, kdy je harmonogram přesně daný a nic se neopouští, poměrně dlouhá doba. Technické problémy se samply je brzdily i v úvodu koncertu a tak zpěvačka Yukina a baskytaristka Hettsu musely chtě nechtě lámanou angličtinou komunikovat s diváky. Bez elektroniky by byly nahrané, jelikož tvoří značnou část jejich tvorby. Tu druhou obstará tvrdý metalcore a screamy zpěvačky. S vokály notně vypomáhá i kytaristka Matsuri a v kombinaci s lehce infantilní elektronikou i pisklavými hlasy a výkřiky, které místy připomínaly soundtrack k Pokémonům, se jednalo o velmi netradiční pojetí metalu. Prostě Japonsko.

Náhradou za vypadnuvší Attilu byli metalcoroví Half Me z Německa. Jejich muzika byla však velmi nezajímavá, jednoduchá a šablonovitá. Moji zvědavost si ničím nezískali a tropické vedro mě rychle vyhnalo do stínu vedle hlavního nádvoří. Byl jsem však stále v doslechu, a tak když začala mexická grindcorová parta Brujeria, na chvíli jsem vyrazil z úkrytu. Zajímalo mě, jestli se u nich či ve mě něco změnilo, a zda jsem na ně před sedmi lety nebyl moc přísný. Ne, nebyl. Na grindcore jsem si za tu dobu trochu víc navykl, ale rozhodně nejsem schopný strávit vše. V tvorbě maskované mexické kapely jsem opět nenašel nic zajímavého a myslím, že naše cesty se nadobro rozešly.

Vydal jsem se tedy na Obscure stage. Ano, hledat něco netradičního, uhádli jste. V nabídce byla na festivalu poprvé kapela King Woman. Původně sólový projekt zpěvačky Kristiny Esfandiari v sobě skrývá klasický heavy metal s mnoha dalšími odrůdami. Velkou složku tvoří doom metal, post-metal a časté změny tempa. V písních mnohokrát hudební složka utichla, aby dala prostor hlavní zpěvačce, čímž se atmosféra posunula do drone, případně dreampopových poloh. S vokálem notně pomáhala i baskytaristka, která přechody mezi klidnějšími a tvrdšími „rozeřvávala” svým screamem. Její jméno se mi bohužel nepodařilo dohledat. King Woman je zajímavá formace, která rozhodně není pro fanoušky přímočarých stylů, ale já tam našel vlastně přesně to, co jsem hledal.

Přišel však znovu čas právě na ty tradičnější žánry. Hlavní Sea Shepherd stage a švédský death metal v podobě Unleashed. Nezůstal jsem příliš dlouho, ale docela jsem tomu přišel na chuť, ačkoliv šlo o death metal bez jakýchkoliv žánrových úkroků. Kytarové riffy byly čitelné, vokál Johnnyho Hedlunda melodický (do jisté míry) a hudební složka sice předpisová, ale v krátkém časovém intervalu vlastně docela zábavná. Začínám si uvědomovat, že co se týče těch tradičních žánrů jako death, black a thrash, nejméně mě baví kapely ze zemí, které jsou kolébkou těchto stylů. Zajímavé zjištění.

No a protože Rakousko kolébkou metalu příliš není, statisticky by se mi Harakiri for the Sky líbit měli. A je tomu tak. Je to sice de facto black metal, ale jejich tvorba je nesmírně atmosférická a melancholická. Uměl bych si představit, že by kapela hrála instrumentálně, jelikož řezavý vokál Michaela Koglera mě místy paradoxně trošičku obtěžuje. Kytary u Harakiri for the Sky zkrátka hrají prim a když se píseň dostane do post-black metalové polohy, jsou kytarové vyhrávky prostě nádherné. Hned první skladba „Keep Me Longing” je toho důkazem. Ta pochází z aktuální desky „Scorched Earth”, která vyšla letos v zimě a zdá se být zatím nejúspěšnější. Hned následující „Fire, Walk With Me” z desky „Arson” z roku 2018 pak už patří mezi jejich klasiky. Ve stejném roce se na festivalu představili poprvé a letos na svůj debut skvěle navázali. Klukům to moc přeji. Nejen kvůli tomu, že jde o naše sousedy, ale také proto, že tato hudba je spíše devízou severských zemí a je dobré mít zdravou konkurenci.

V závěru koncertu už jsem se chystal na svůj poslední letošní rozhovor, ale po cestě jsem naposledy navštívil ještě dvě nejmenší pódia. Na Octagon stage vtrhla švédská hardcore/death metalová skupina Gadget. Ti jsou na scéně už velmi dlouho, ale právě festival Brutal Assault je místem, kde si před dvaceti lety poprvé zahráli mimo svou rodnou zemi. Před dvěma lety přivítali nové řvouny, zpěvačku Emiliu Henriksson a zpěváka a kytaristy Kristofera Jankarlse (mimo jiné ex-Cult of Luna). Společně pracují na nové desce, ale nevím, zda si ji vůbec někdy pustím. Gadget jsou ve své tvorbě velmi extrémní a dotýkají se až grindcoru. Melodií a zajímavých momentů jsem při krátké ochutnávce moc nenašel. Švédy si tedy ze seznamu potenciálních objevů musím škrtnout.

Zlákal mě i termín synth metal, který právě hrál na KAL stage díky domácím Bloodpact. Nevěděl jsem, co si pod tím představit a zklamaný jsem nebyl. Náladově velmi temný darkwave s přesahy do melodična i do chaotického IDM byl docela zábavný, ale prostředí KAL stage nebylo příliš přívětivé a ani jsem jim nemohl věnovat mnoho času.

Domácí dvojice byla i posledním výletem do alternativních vod, jelikož jsem ve večerních sobotních hodinách chodil už jen po žánrových klasikách. Tou první byla tradiční newyorská hardcorová škola v podání neúnavných Agnostic Front. V posledních letech je u nás lze vidět téměř jen na letních festivalech a po loňské show na Fajtfestu a předloňském koncertě v pevnosti je to další tuzemský zářez. V Josefově hráli už sedmkrát a ačkoliv jsou jejich koncerty prakticky jako přes kopírák, je to pořád zábavné a hlavně kvalitní. Agnostic Front patří mezi absolutní ikony svého žánru, a to i díky své dlouhověkosti a aktivitě. Vždyť kytarista Vinnie Stigma bude mít letos už 70 let. Stále ale chodí do moshpitu, kde hraje v obklopení svých fanoušků. Jsou to neuvěřitelní srdcaři a s hity jako „Gotta Go”, „Old New York” nebo „For My Family” se pomalu stávají nesmrtelnými. 

To už jsme sledovali poslední západ slunce na letošním ročníku a na řadu přišli poslední headlineři. Festival Brutal Assault měl letos exkluzivní dohodu s australskými Karnivool. Špičková progresivní pětice u nás odehrála jediný koncert pro pevninskou Evropu a právem se zařadili mezi největší jména na soupisce. Dva dny ležela progresivní rukavice hozená od norských Leprous na zemi, až ji zvedl zpěvák Ian Kenny a prohrábl si s ní mulleta. Australané se svou první deskou „Themata” v roce 2005 předběhli dobu a naservírovalý technicky perfektní alternativně progresivní rock. Právě z této desky a následující „Sound Awake” z roku 2009 odehráli tři skladby, ale úvod patřil zbrusu novému singlu „Drone”. Je to už 12 let od třetí a poslední desky „Asymmetry” a pánové konečně oznámili nové album. Tam bude jistě patřit i zatím nevydaná novinka „Aozora”. Zatímco se v internetových diskuzích debatovalo, zda na festival progresivně rocková formace patří, Karnivool odehráli jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku.

Tentokrát nebylo nutné řadit na jiný žánr, jelikož hned vzápětí odstartoval koncert švédských progresivně death metalových veteránů Opeth. Je ostuda, že jsem tuto metalovou klasiku viděl poprvé, ale na druhou stranu mě zdravá zvědavost ještě udržovala při životě. Švédové loni vydali čtrnáctou desku „The Last Will and Testament”, ze které vybrali skladby „§1”, „§3” a „§7”. Tentokrát zvolili takto jednoduché názvy, ale kromě těchto to byly i klasiky z desek na začátku tisíciletí, kdy byli nesmírně tvořiví a kdy vznikly ty nejikoničtější skladby. 

Hity se od Opeth daly čekat. Co jsem ale netušil bylo to, jakým sympaťákem a vtipálkem frontman Mikael Åkerfeldt je. Rád si mezi skladbami vzal slovo a vyprávěl historky nebo přiblížil vznik té oné skladby. Nejlepším momentem bylo, když mu jeden chlapík přišel spravit stojan na mikrofon. „Věděli jste, že tento chlapík se někdy v roce 2009 ucházel o místo kytaristy u Ozzyho Osbourna?”. Po tomto prohlášení na sebe skandování „Ozzy! Ozzy!” nenechalo dlouho čekat a Åkerfeldt zahrál úvodní riff skladby „Ironman”. Poté prohlásil, že bohužel nemají tolik času a musí hrát jejich vlastní hity. Těmi byly balada „In My Time of Need”, desetiminutová „Ghost of Perdition” nebo téměř čtvrthodinová „Deliverance”. Naprostá fantazie.

Mikael vystřídal Mikaela a trojblok skvělých koncertů na závěr byl dokonán. Bývalí muzikanti In Flames se sešli v kapele The Halo Effect a téměř bez přestávky křižují Evropu křížem krážem. Je to teprvě půl roku, co odehráli skvělý koncert v Brně a hned si připisují i první účast na festivalu Brutal Assault. Letos také stihli vydat druhou desku „March Of The Unheard” a během koncertu odehráli úctyhodných patnáct kousků, což je více než polovina jejich dosavadního materiálu. Zpěvák Mikaela Stanne nás zásoboval svým charakteristickým chraplákem i typickými úsměvy a aktuální vlajková loď Gothenburského death metalu dala vzpomenout na nejslavnější období kapel z tohoto slavného metalového regionu. Kromě jedné skladby přehráli svůj debut „Days Of The Lost” úplně celý a už teď, tedy pouhé tři roky po vydání, se můžeme bavit o melo-deathových klasikách jako „Shadowminds”, „Gateways” nebo „Conditional”. Na švédský melodický death metal zkrátka nedám dopustit. Výborné.

Po velmi výživných čtyřech hodinách mě dohnala únava a vyčerpaný jsem se doplazil ještě naposledy na Obscure stage. Tam jsem ztratil pár minut s amerických synthwave mágem jménem Gost. Kromě programu na experimentální KAL stage Brutal Assault tradičně nabízí útěk od metalu i na hlavních stagích. O hodinu dříve například dohrál švédský DJ Priest, který se ale bohužel kompletně kryl s Opeth, a to nepřipadalo v úvahu. Gost se prezentuje velmi hravým tanečním synthwave, který v sobě skrývá temné beaty a atmosféru hlubokého vesmíru. Je velká škoda, že dostal místo v poslední hodině posledního dne. Kdyby byla energie, rozhodně bych s ním strávil celou třičtvrtěhodinku.

Úplné rozloučení probíhalo se švédskými black metalovými Dark Funeral. Ti dokončili švédský hattrick na hlavních pódiích a zároveň na nich ukončili celou letošní produkci. Švédští černokněžníci jsou sice ryze black metalovou skupinou, ale z těch tradičních kapel tohoto žánru patří mezi tu malou skupinu, kterou zvládnu poslouchat a nedělá se mě špatně. Ve Švédsku tu muziku zkrátka dělají trochu jinak. Už jsem však měl baterky jen na cestu do kempu a s pevností Josefov jsem se rozloučil. 

Osmadvacátý festival Brutal Assault byl u konce. Další úspěšně vyprodaný ročník přivítal nejen metalové hvězdy první velikosti, ale i plejádu nových tváří, které v pevnosti, případně v České republice, nikdy nehráli. Organizátoři dále aplikují svoje excelentní dramaturgické schopnosti k tomu, aby vytvořili neobyčejný koktejl všemožných (nejen) metalových žánrů, který ohromuje celý svět. Návštěvníci se sice tu a tam v něčem neshodnou a postěžují si, ale lidi budou nadávat vždy, ať už se jedná o jakoukoliv lidskou činnost. Je úžasné vidět, že si dávají záležet i na komfortu a bezpečnosti návštěvníků s novými projekty jako jsou Brutal Kids nebo Brutal respect. Brutální klobouk dolů!

Autory fotografií jsou Petr Klepetko a Klaudia Ligačová.

Top 5:

1. Karnivool

2. Opeth

3. The Halo Effect

4. Harakiri For The Sky

5. Agnostic Front

<<< Den První

<<< Den Druhý

<<< Den Třetí