Když jsou rebelové stále tady a teď, o tom je nová deska Foo Fighters

Na nové album Foo Fighters lze nahlížet různorodou optikou. Buď ho berete jako další řadovku a výpusť nevyčerpatelné hudební studnice Dave Grohla, který se za posledních 25 let vyprofiloval jako nesmírně plodný rockový umělec. Anebo ho vnímáte jako další pokus o znovuvzkříšeného ducha grungeové legendy Nirvana, které byl od konce 80. let neoddělitelnou součástí. Nejlepší je si jeho poslech proložit večerní četbou Daveovy bichle Vypravěč, kterou v českém překladu předloni vydalo nakladatelství Pangea a v níž Dave zevrubně a zaníceně vypráví o svých hudebních milnících. 

Člověk musí nejdříve pochopit všechnu tu neo-rebelii, která se zvedla na přelomu 80. a 90. let minulého století, ale i jeho punkrockové nespoutané začátky s tehdy populárními Scream; vcítit se do mladistvého ducha teenagera, který už od dětství toužil po nekonformní rockové svobodě. A dotkl se mainstreamu, mohl by zde poznamenat škarohlíd. Ale nepředbíhejme. Vztek, smutek, zuřivá i příjemně notující energie, konstrastní přelévání nálad a emocí, které u Foo Fighters prosakovaly už pestré album Echoes, Silence, Patience and Grace z roku 2007, se až nyní v intenzivní podobě přetavily do hutného, sevřeného, ale zároveň poctivě rockového hudebního výrazu s odkazem špinavých disonancí seattleské scény.

 

Otevírák Rescued má všechny správné koule: melodický úvod, vzletné aranže, vyzývavý charakter ve vokálních výškách, kde se Dave snaží dostat ze svého hlasu úporné maximum. A to je teprve začátek. Když se přesune do přemítání, jestli „rescue me tonight" nebo ne, přichází kanonáda bicích. V závěru přiloží pořádně pod kotel, tempo zrychlí do punkového sekáče, který si nebere servítky a rovněž po zvukové stránce, která střídá schválně zastřené plochy a čistou produkci. Druhá skladba Under You jakoby navazuje na náladu první, ale je výrazně lyrická a pozitivní, jako by vypadla z pop-punkového ranku a la Green Day. Správná živá tutovka na paření, kdy se rocker vydá na cestu a sní o tom, že svůj život prožije s někým blízkým. Je to jako silná roadmovie, kde se střídají příjemné dny s příšernými. Dave zpívá o tom, že si některé dny vůbec nepamatuje a některé pro něj trvají věčnost. 

 

Už tady jakož i v další Hearing Voices začne posluchač cítit stesk po parťákovi, jímž byl bubeník Trevor Hawkins, který tragicky zahnul v březnu 2022. Naštvanost a syrová nálada provází titulní skladbu, kde jsou napozadí chrapláckého vokálu Dava slyšet výrazné klávesy. A k tomu přijde i podařené sólo kytaristy Chrise. Smířlivou kytarovou akustiku najdeme na začátku v páté skladbě The Glass. Ale nejde o žádnou lacinou baladu. FF se opřou silně do nástrojů v refrénech, aby odbočili zpět do pohodových tónů a pak zase odskočí do zuřivých pasáží. Jestliže na jiných albech tahle upřímná snaha o barevnost vadila nebo nebyla dostatečně vnímatelná, na novince jim lze tohle zbaštit i s navijákem. Z každého songu totiž cítíte opravdovost. 

V big beatově našláplé Nothing at All Dave zesílí vokálně až na hranici snesitelnosti. Ta upřímnost a jeho řev se člověku dostane až na kost! Řev a bubny – tohle je znovuzrozený duch Nirvany jako vytržený z prvních dvou desek. Špinavý grunge ve své obnažené a  odzdbrojující nahotě. Dramaturgie alba se pak výrazně promění, neboť přijde moudře zařazený duet Davea s dcerou Violet, který by mohl aspirovat na indie hit v rádiích. Jestliže FF někdy koketovali s mainstreamem – a Dave tohle přiznává i ve výše zmíněné knize -, zde je ideální případ: nevtíravě hitová Show me How. 

V lyrickém duchu pokračuje i Beyond Me, která zvukomalebností koření dokonale rozmanitého ducha celé nahrávky. Jenže když už čekáte, že notoricky přejde do ostrých kytar, naopak zvolní do klidného rozpoložení. A poté obrátí svoje vyznění. 

 

Velké trumfy si stále rostoucí kapela schovala prozíravě nakonec: desetiminutový song Teacher nepřekvapí jen svou délkou, ale nepředvídatelným zkresleným zvukem, který po čtvrté minutě vrcholí opět monstrózní bubenickou kanonádou. Kolem šesté minuty ale přejde nenásilně do ambientního stavu meditace, kde Dave zpívá pouze na pozadí s akustikou. Ukaž mi, jak dýchat, ukaž mi, jak říci na shledanou…je to niterná zpověď, která v kombinaci se sugestivním klipem dokáže lidskou duši přinutit zamyslet se nad svým životem. Melodické poryvy, které ústí do brutálně noiseového závěru, vyvolávají ducha lynchovských surrealistických vizí. Noiseový efekt mne osobně dostal na kolena. A když jsem na to slyšel čistou španělku v závěrečném outru Rest, nemohl jsem ani dýchat. 

But We Are Here je nejvíce dramatické album Foo Fighters, které obnažuje kořeny všeho u kapely již dříve slyšeného, obohacuje je o novodobou upřímnost i frustrace z moderní doby, která člověka na jedné straně konejší technickou vymožeností, na straně druhé mu ale bere svobodného ducha. Tohle Dave nechce připustit, a proto je rebelsky tvrdý, nespoutaný a zároveň oduševnělý. Ví, že nebožtík Taylor musí nyní „rest", tedy odpočívat, a proto mu v závěru alba tohle celé univerzální poselství tlumočí. Jeho parťák je nyní už svobodný. A my víme, že Foo Fighters nahráli brutálně upřímnou rockovou desku, z jejichž pout se nedá prostě uniknout! Kurt tam nahoře musí mít z Dava sakra radost!