Reportáž z koncertu Foo Fighters aneb návrat ztracených synů

Sedmnáct dlouhých let tuzemští fanoušci čekali na návštěvu jedné z nejzářivějších hvězd současné rockové scény. Kapela, která původně vznikla jen jako rozptýlení vzpomínek, tu naposledy hrála v roce 1995 ve skromném prostředí Sky baru Broumovka pro asi 400 lidí. O téměř jednu generaci později už na ně čekala téměř vyprodaná O2 Aréna s cca osmnácti tisíci lidmi. O kom je řeč?

Mluvím tu o populární formaci FOO FIGHTERS, kterou vede bývalý bubeník Nirvany a velká postava hudebního průmyslu, Dave Grohl. Médium ho označují za člověka, který za svůj život hrál ve dvou legendárních kapelách. Foo Fighters bych jako legendu sice neoznačil, ale Nirvanu rozhodně ano. Právě na tuto kapelu chtěl Dave založením FF zapomenout. Respektive chtěl vyhnat z hlavy vzpomínky na nešťastnou událost z roku 1994, kdy si Kurt Cobain vzal život. FF pak vznikli ještě ten samý rock, a už dávno to není jen „ta kapela, kde hraje bubeník Nirvany". Žádný z českých festivalů je do své sbírky nezískal, a tak si svoji teprve druhou návštěvu odbyli 15. srpna 2012 v pražské O2 Aréně s novou deskou Wasting Light.

Předskokanem jim byl jistý BOB MOULD, který se na tuto pozici nedostal náhodou. S Foo Fighters a Davidem Grohlem je totiž velmi široce spjat. Stál u jejich nové desky Wasting Light, ale i u vzniku desek starších. Jeho vlastní produkce mě ale příliš nezaujala. Možná i proto, že jsem dorazil později a slyšel jen asi čtyři písně. Ty ve mně ale nenechaly vůbec žádnou stopu zájmu. Nevím, jestli to byl účel, aby vynikla hlavní hvězda, ale kytaristé Boba Moulda byli extrémně nahlas. Nepříjemně přehlušovali všechno ostatní a z koncertu zbyl jen hlasitý patvar. Bob sice měl poměrně zajímavý punk rockový hlas, ale spolu s ostatními nástroji mě to prostě nebavilo a předskokan opravdu zůstal jen jako zahřívač pódia.

Foo Fighters přicházejí

Jeho modifikace pro hlavní hvězdu večera netrvala vůbec dlouho, hala se velmi kvalitně naplnila a mohlo se pozvolna začít. To by to ale nebyli FOO FIGHTERS, aby se nezačalo pěkně zostra. Zničeho nic přiběhl Dave Grohl, proběhl celé vysuté pódium až na ten nejzazší cíp mezi nadšence v první řadě a vlídně se s nimi přivítal. Po příchodu jeho party spustili první song, kterým byl White Limo z nové desky. Ta byla bezpochyby velmi kladně přijata a FF s ní znovu velmi výrazně zabodovali. Hned druhou skladbou byla energická a agresivní All My Life, která publikum patřičně vybouřila. Ve vysokých otáčkách se i pokračovalo, jelikož následovala další nová a úspěšná skladba Rope. Hned zkraje pak Foos vytáhli i eso u rukávu, kterým byl jejich megahit The Pretender. To byl opravdu rozjezd jak se patří. Kromě výtečné muziky se koncert podařil i po lidské stránce. Tady jdou všechny zásluhy Davidovi Grohlovi, který se ukázal jako skvělý člověk, což se o něm ostatně říká leckde. Po první porci muziky si ale Foos vysloužili bučení a pískot. Proč? Mohla za to jediná prostá věta: „Last time we were here was year 1995" (Naposledy jsme tu byli v roce 1995). Až nespokojené reakce ustaly, Dave upřímně pronesl „I'm sorry". Bučení a pískot vystřídal smích a tleskot. Může se to zdát jako maličkost, ale tento okamžik byl svým způsobem kouzelný. Bylo poznat, že Davovi je to opravdu líto. Když se od kapely takového formátu dočkáte podobné omluvy za prakticky první násvtěvu za dlouhá léta své slávy (na koncertu na Broumovce se jednalo ještě o vlastně neznámou kapelu), tak vysvitne naděje, že to všichni nedělají jen z malichernosti a pro peníze. Vše Dave ale obrátil na tu lepší stránku: „But last time we had 12 songs. Now we have 112 songs." (Naposledy jsme ale měli 12 písní. Teď jich máme 112).

(Skoro) 112 songů v akci

Své tvrzení podpořil i činy a následovala velmi osobní a emotivní píseň My Hero, která patří Kurtovi Cobainovi. Na veselejší notu přeladily dvě pecky z alba Nothing Left to Loose z roku 1999. První byla výborně melodická Learn to Fly a jako druhou zvolili podobně laděnou Generator. Mezi ně se ještě vešla malinko tvrdší Arlandria z novinky Wasting Light. Proběhlo i krátké představení kapely, přičemž nejzajímavější bylo oznámení nejlepšího bubeníka v celé aréně. Dle slov Davida to není bubeník kapely Taylor Hawkins, nýbrž jeho syn, který většinu času strávil u vlastní bicí soupravy za pódiovými bednami a věrně kopíroval svého otce. Kdoví, možná se v budoucnu u Foo Fighters dočkáme dvou bubeníků (smích). Dětí se ale na pódiu objevovalo víc. Kromě syna Hawkinse tam pobíhali i Grohlovy ratolesti, které sledovaly počínání svých tátů a v jeden moment se hned tři děti shromáždily na schůdkách před bicí soupravou. Brzy je ale Grohl vyhnal zpět do zákulisí, což odůvodnil slovy: „I know what you think. Who am I? Some fucking rockstar? I'm fucking dad!" (Vím co si myslíte. Kdo si myslím, že jsem? Nějaká zas*raná rocková hvězda? Jsem ku*va táta!).

Everlong a brzy nashledanou

Foos sypali jednu pecku za druhou a před odchodem jich stihli zahrát neuvěřitelných devatenáct. Bylo to i tím, že se nezdržovali nějakým nezajímavým jamováním nebo dlouhými proslovy, které by rozjařené publikum stejně asi moc nezajímaly. Dále zazněly melodická Walk, stařičké New Way Home nebo Monkey Wrench, debutová This Is a Call, cover Pink Floydů In the Flesh? nebo novinky These Days a Bridge Burning. Z nové desky Wasting Light zahráli hned sedm věcí a všechny byly velice kladně přijaty. Bylo vidět (a slyšet), že tuzemské publikum si nové album už velmi dobře osvojilo a písně z něj znalo. Před odchodem do šaten jsme se dočkali dalšího velkého hitu Best of You, který si mnoho lidí neváhalo zazpívat. Kromě něj zazněly z desky In Your Honor ještě Cold Day in the Sun nebo DOA. Přitom druhou jmenovanou hráli FF poprvé od roku 2008.

Ohlušující řev neustával dlouhé minuty, až to kapela nevydržela, a vrátila se ještě pro dlouhý přídavek. První bonusovkou byla další velká hitovka, srdcová Times Like These. Poslední peckou z nového alba byla pohodová Dear Rosemary, kterou si s Foos střihl i Bob Mould, bez kterého by údajně skladba ani nevznikla. Druhým coverem byl song Winnebago od kapely Late!, jejž kapela zahrála poprvé od roku 1996. Dvouhodinový koncert potom už definitivně ukončila hitovka Everlong, po níž už se kapela zdlouhavě odebírala do šaten.

Jeden z vrcholů letošního roku v O2 Aréně byl u konce. Rozhodně jsem neslyšel, že by si někdo stěžoval. Mě trochu zamrzela absence mé oblíbené Long Road to Ruin, která nezazněla na úkor jiných, méně známých písní. Tedy alespoň pro mě. Beze sporu jsem ale nebyl zklamaný z koncertu jako takového. Zvuk byl fantastický (kromě předskokana), s výběrem skladeb jsem byl také spokojený a show v podáni Davida Grohla také neměla chybu. Foo Fighters platí jako současný fenomén populární hudby a jsem velmi rád, že jsem u toho byl. Bylo nám slíbeno, že se pánové vrátí dříve, než za dalších šestnáct let (smích).