Karel Plíhal v Hradci nad Moravicí: světloplachý písničkář a dvě hodiny tiché hudby s drápky halasné poezie

Text: Milan Bátor

Foto: Lukáš Hartmann

Známého písničkáře čekala vyprodaná Velká Dvorana Červeného zámku. Karel Plíhal se na pódiu objevil v doprovodu kytaristy Petra Fialy (což se po instrumentální stránce ukázalo jako znamenitá volba!) a v úvodu objasnil divákům důvody své zdravotní indispozice. Fokální dystonie, která postihla jeho pravou ruku, znemožňuje výraznější funkci svalů. Proto během koncertu veškeré kytarové doprovody Plíhal svěřil Fialovi a sám se soustředil na zpěv, průvodní slovo, recitaci poezie, harmonický podkres a jednohlasé melodické linky. 

Kdo koncerty Karla Plíhala už zažil, ví, že se ocitá ve velice křehkém prostředí. Plíhal je bytost senzitivní, křehká a světloplachá. Špatně snáší fotografy i jiné rušivé elementy včetně natáčení na mobily. Na začátku si tedy písničkář edukativně zjednal pořádek, a pak spustil set písniček z různých dob a rozličných alb. Z poslední desky Vzduchoprázdniny nechyběla Generační výpověď, Burani z Anglie či Temná skrytá hmota, Kluziště Plíhal připomněl písněmi Ve skříni, Morseovka, Levitační apod. Z mého nejoblíbenějšího alba Králíci, ptáci a hvězdy zaznělo nejvíc písní: Vosa, Můj přítel Yetty, Tichá je voda, Z minula a další perly. Plíhal se pokusil sám také o duet Podzimní, protože, jak poznamenal, Jarka Nohavicu kvůli jedné písničce na koncert tahat nechtěl. Publikum si s oblíbeným písničkářem i zazpívalo, nejvíc bylo slyšet v písních Námořnická a hlavně v nadčasové Ráda se miluje. Jednotlivé písně prokládal Plíhal svými básněmi, které oduševnělou poezii jeho textů vyvažovaly mnohdy až třeskutým a kanadským humorem. 

Ačkoli byl koncert přepažen více než půlhodinovou pauzou, lidé nechtěli Karla Plíhala po více než dvou hodinách pustit z pódia, dokud nedal několik přídavků. Mírným problémem bylo tradičně ošemetné ozvučení Velké dvorany, které komentovali někteří diváci, sedící v zadní části sálu jako nekonkrétní a nesrozumitelné. Plíhal koncert svým typicky ztišeným, více či méně zdařilým způsobem (nedotažená intonace se tu a tam ozvala u vyšších tónů) odezpíval a pohodově, bez přešlapů odrecitoval. Je skvělé, že to tento samorost se vznikem zdravotních problémů nezabalil. Plíhalova hudba a texty jsou totiž něčím absolutně nestandardním. V osobité básnické zkratce, kvalitě rýmů a originalitě metafor nemá v českém hudebním rybníku paralelu. Lavinou, tentokrát valící se výhradně na bránice posluchačů, byly jeho chytré, dráždivé a vtipné veršované aforismy, které přiváděly dvoranu k salvám smíchu. Mnohé by určitě potěšily nejedno oko, byvše vydány tiskem. 

Hudebně jsou písně Karla Plíhala ilustrací instrumentálního perfekcionismu par excellence, na který by mohli být pyšní absolventi hudebních akademií. Jenže, na rozdíl od oněch technicky zdatných rutinérů, je Plíhal tím, kdo se dokáže inspirovat a vytvořit něco originálního a hodnotného. Když jsme u hudebních inspirací, asi nejvíc Plíhalova poetika konvenuje s irským folklorem, jeho "keltské" kytarové linky si krásou nezadají s akustickými songy Mikea Oldfielda, slyšíme v nich blues, swing, jazz i typicky české a moravské intonace, stejně jako ozvěnu různých folklorních destinací (včetně orientu!). 

Plíhal je fenomén, který se rodí jen vzácně. Jeho senzitivní povaha a ohromný hudební i literární talent by jistě dokázaly oslovit i za hranicemi naší malé zemičky, nebýt toho, že třicet let svého života musel promarnit v komunismu. Neznám mnoho takových originálů, kteří namísto zvučného zpěvu šeptají, namísto planých plků mezi písněmi sází jednu báseň za druhou a namísto holedbání a vnucování se publiku jej kárají za courání, hluk a nesoustředěnost. Plíhal si tohle všechno může dovolit. Má dar vidět do duší, nebojí se udělat si srandu z politických faulů a ostudného chování některých veřejných činitelů i ze sebe sama. Činí tak s noblesou, aforistickou výstižností a nabroušeným sarkasmem, kterým by nepohrdnul ani Karel Havlíček Borovský. 

A tak jsem si zase po čase uvědomil, jak je takový světloplachý básník a písničkář Karel Plíhal v naší současné společnosti důležitý, ba doslova nepostradatelný. Kdo se dokázal vyladit a přizpůsobit jeho ztišenému, kultivovanému projevu a ostýchavému lidství, nemohl odejít rozladěn a neobdarován. 

Koncert Karla Plíhala pořádaný Hradeckým slunovratem potěšil, vzal za srdce a rovněž navnadil na letní dvoudenní edici tohoto festivalu, jehož dramaturgie se stala v krátké době jednou z nejlepších a nejpřínosnějších v kontextu celé České republiky.