Plíhalovy šedesátiny připomíná Supraphon výběrem jeho starších písní

„Plíhalovy písničky by mohly spojovat generace, jenže o tom ta starší zatím neví. Snad proto tak dlouho trvalo, než se jim otevřely brány nahrávacích studií, zatímco věrní mladí posluchači jich už léta znají desítky,” psal Čestmír Klos ve svém textu na obalu eponymního debutu Karel Plíhal v roce 1985, a možná tehdy ještě ani sám netušil, jak pravdivá slova to jsou. 

Album, jež přineslo výseč z několika desítek Plíhalových starších písniček, které byly za doprovodu hostů nahrány v českobudějovickém rozhlasovém studiu, i přes tok času zůstalo krásnou trvalkou a nezpochybnitelným klenotem. Nyní na něm navíc najdeme sedm zajímavých bonusů, které tvoří především koncertní verze dobových písní, ale také několik výjimečných coververzí jako například Ommadawn Mikea Oldfielda.

Slova jako trvalka a klenot lze použít i v souvislosti s druhým albem Karel Plíhal...Emil Pospíšil... (1989), jenž bard nahrál v roce 1988 opět v Českých Budějovicích – jak už název napovídá – společně se svým dlouholetým olomouckým kamarádem, výborným kytaristou a hráčem na sitár Emilem Pospíšilem. Hravé texty i svébytná poetika zůstávají, zároveň je zde ale patrný tvůrčí i muzikantský posun, který se odrazil i v následném společném vystupovaní s Pospíšilem.

„Byl vynikající, všestranný kytarista, který dokázal svým způsobem hry dokonale podpořit náladu písní, aniž by se zbytečně hudebně předváděl. Navíc to byl velice milý, přátelský člověk. Po natočení desky jsme spolu začali i koncertovat, což bylo pro mne jedno z mých nejkrásnějších hudebních období. I když se Emil postupně začal stále více věnovat svým vlastním hudebním projektům, hráli jsme spolu až do roku 1994, kdy vážně onemocněl a zemřel. Emil byl jeden z mých nejbližších přátel,” vzpomíná sám Plíhal. Toto album je v letošní reedici navíc doplněné o malý koncertní záznam roku 1989, od letních Svojšic po prosincovou Lucernu, tedy od ještě jinotajné Špíny po vědoucně ironické polistopadové Co jsme si, to jsme si. 

Foto: Vladimír Merta