Plíhalovy melodické básně Vzduchoprázdniny hladí a baví

Písničkář a samorost Karel Plíhal patří do skupiny neoposlouchatelných a mimo hlavní proud stojících interpretů, kteří však svými kvalitami minimálně dosahují úrovně současné české hudební špičky. Přesvědčivým důkazem budiž jeho nejnovější řadovka Vzduchoprázdniny, vydaná dlouhých dvanáct let po předcházejícím regulérním Kluzišti.

Čtěte další materiály na téma „lesk a bída českých písničkářů":

• Recenze Hlavního uzávěru splínu, alba Českého slavíka Tomáše Kluse
• Klipografie Xindla X
• Recenze posledního alba Jaromíra Nohavici Tak mě tu máš
• Průřezový článek Málo známí písničkáři

Písničky Karla Plíhala, to jsou hotová pohlazení na duši. Jejich cílem sice není ani burcovat společnost, ani vylívat si srdce nad hořkým života během a už vůbec ne jakkoliv moralizovat; jeho hlas nezní vyzývavě a kytara nepotřebuje spoustu aranžérských kudrlinek. Přesto nejen pobaví, ale zároveň nutí k zamyšlení. Pravda, ne vždy to vyjde na první poslech a posluchač musí trochu hledat, jelikož smysl písně není úplně jednoznačný nebo se ukrývá hlouběji - jako například v jednom z nejlepších kousků alba Burani z Anglie, kde Plíhal napůl rozšafně a nevinně, napůl sžíravě ironicky veršuje: „Už jdou s Karlových Varů sem, zpátky Rus za Rusem, dřív, než mě omylem zabijí, odjedu svou Xenofábií".


Právě verše jsou jeho mimořádnou zbraní: stejně jako melodie postrádají tolik moderní agresivitu, ale zároveň jsou stejně výrazné jako zapamatovatelné na první poslech. Autor rozhodně nešetří nápaditými rýmy („Jak si tak davem cestu klestí a na Můstku přesedá, tak naše utrápený štěstí tiše sedá, kde se dá"), vtipně a nenásilně přetváří slova („Jednou prý se rozplynem, přežijem ve skupenství rostlinném, podzim už hlásí tři čtvrtě na ocún"), nachází zajímavá přirovnání („Slunce metá mince, sbírá je pan Vincent, kráčí domů lánem slunečnic") a elegantně vtipkuje („Každej den bojuju se schízou, končí to, zpravidla, remízou"). Současně umí být maximálně úsporný (vždyť stopáž většiny kousků se pohybuje kolem dvou minut) a svými rýmy nezahlcuje, takže si je lze opravdu plně vychutnat. Spíše než o hudebních textech můžeme mluvit o básních – spoustu tuzemských veršotepců hravě strká do kapsy a kvalitativní přirovnání ke Krylovi v tomto případě opravdu sedí.


Plíhal ve Vzduchoprázdninách pokračuje v tom, co ho vždy ctilo a svůj projev nijak výrazně nemění. Jistě, tentokráte si vystačí pouze s (velice kreativně pojatou) kytarou, ale jinak je to pořád citlivý, pozorný a zábavný vyprávěč naprosto banálních příběhů a momentek ze života. Dovede je však podat netradičním, chtělo by se napsat rozjímavým způsobem. Písničky jako Lázeňská nebo Můj vesmír jsou na hony vzdáleny od soudobého shonu, jemuž (tak ráda) podléhá řada mladých talentů.



Plíhal opět a znova ve Vzduchoprázdninách demonstruje, že méně bývá (často) více. Věčná škoda, že jeho hudby, která si nehraje na kdovíjaké (alternativní) umění, postrádá spoustu vyumělkovaných zbytečností a už vůbec nesází na propagaci nabubřelými videoklipy, prostě je to „pouhopouhá, obyčejná, poctivá muzika", si více nevšímají tuzemská rádia. Svět by potom byl alespoň trochu menší nafouknutou vzdušnou bublinou a alespoň trochu většími prázdninami plnými slunce a porozumění.