Jak se Strokes rozhodli skočit do průměru

Když newyorkská kapela The Strokes prorazila v roce 2001 s albem Is This It, byla řazena vedle kapel jako The White Stripes, The Hives nebo The Vines, což byla partička kapel hrajících přímý garážový rock, navíc na té úplně nejvyšší úrovni. Debutová deska byla klasický kytarový rock, na který už kapela nikdy nedokázala navázat.

Nové desce Comedown Machine nepředcházela žádná propagace, žádné interview kapely, a pravděpodobně nebude také žádně turné přímo spojené s touhle deskou. Nejspíše se tak děje kvůli smlouvě kapely s nahrávací společností RCA, nyní už jde o pátou a nejspíše také poslední desku u tohoto labelu.

Oproti slabému Angles je na pětce vidět posun vpřed, stále ale hodně za očekáváním. Dobrým znamením tu ale bylo, že kapela vše nahrávala dohromady. Při minulém nahrávání se totiž frontman Casablancas rozhodl seznamovat spoluhráče s novými písněmi pomocí emailu.

Úvod alba startuje pěkně zhurta, Tap Out a All The Time jsou skvělé kytarové věci, s příjemným refrénem. Typičtí Strokes z debutové desky. All the Time je singl, který by se neztratil na žádném z alb kapely. Tím ale výčet toho dobrého téměř končí.

Zbytek desky se již musí hodně přebírat, aby se našlo něco pozitivního. Velkým úpadkem je hned trojka One Way Trigger, která by měla být pouze nějakou b-sidekou. Hlavně díky refrénu, který totálně kazí poměrně povedené sloky. Casablancasův falzet zní absolutně nepříjemně a byl velkým krokem vedle.

Podobně také vyznívá punkový pokus 50 50. Pecka s punkovým nádechem a garážovým zvukem vůbec ke Strokes nesedí a je dalším přebytečným kusem na desce. Dalším obrovským krokem do bláta je píseň Chances, kde frontman zpívá "I'll Take My Chances On My Own". Skladba odkazuje k rozpadu kapely během let 2007-2010, kdy Julian Casablancas natočil sólovku a stejně samostatně se pak choval i v kapele.

Vůbec největším zklamáním ale je koncovka alba v podobě Call It Fate, Call It Karma. Tahle píseň se absolutně distancuje ode všeho, co doposud kapela natočila. Vůbec neladí se zbytkem desky. Propojení swingu a popu by tu možná zafungovalo beze zpěvu, ale s ním to vyznívá ještě hůře.

Naštěstí je tu ještě trojice skladeb, které desku trochu zachraňují. Welcome to Japan, která je nasáklá funkem s příjemnými jemnými riffy. To je naopak příjemná novinka. Dále přímočará Partners In Crime, která je adeptem na singl. Přímý refrén, který jako jeden z mála na albu pořádně dokáže rozproudit krev v těle posluchačů. Tou třetí je pátá skladba 80's Comedown Machine. Pomalejší věc, s kytarovým základem a jemným zpěvem je příjemným zážitkem a rozhodně by byla zajímavá v živém podání.

The Strokes jsou zpět. Bohužel ne zpět ve formě. Albem Comedown Machine ukazují, jako by první dvě desky byly pouhé náhody. Zbytek je totiž vždy půl na půl. A přesně taková je i nová deska. Půlka je zajímavá a přesvědčivá, zato ostatní skladby jsou přítěží. Strokes se tak s tímto albem propadají do průměru, a dostávat se z něj opět směrem vzhůru bude velice těžké.